Vesnice – kočičí ráj, nebo peklo?


I když jsem rodilá Pražačka a v Praze jsem bydlela do svých 25 let, své dětství si spíše spojuji s venkovem. Ty nejkrásnější zážitky a vzpomínky mám právě z vesnice, kam jsem jezdila jako malá každý víkend a kde jsem trávila celé prázdniny.

 

Už odmala jsem milovala zvířata a vesnice byla pro mě přímo rájem. Sousedka měla velké hospodářství, kde měla krávy, kozy, králíky, slepice, kachny, husy, psy a hlavně kočky. Už od tří let jsem chodila s tetou (jak jsem jí říkala, protože mě znala od mých devíti měsíců) navečer krmit zvířátka. Dávala jsem trávu a zrní králíkům, míchala jsem šrot a různě pomáhala, možná se jen tetě pletla a zdržovala, ale tyto chvíle jsem milovala a nikdy jsem krmení nevynechala. Nejvíc jsem ale zbožňovala kočky, kocoury, koťata a tady jich vždy bylo plno. Když neměla koťata teta, bylo zde spousta domků, kam jsem také za kočkami chodila. Dokázala jsem u nich prosedět hodiny, hladit je a mazlit se s nimi. Každou kočičku jsem pojmenovala a nejvíce času jsem trávila nikoliv s kamarády, ale se zvířaty. Vše to zní jako krásná idylka a já přiznávám, že lepší dětství jsem mít snad nemohla. Ale teď si - už jako dospělá - uvědomuji krutost vesnice vůči zvířatům, které jsem tenkrát ještě nerozuměla. Byla jsem malá a nechápala jsem stinnou stránku venkova. Mám pár vzpomínek, které si teď vybavuji, i když je to téměř 25 let zpátky.

 

Ztracená koťata

Pamatuji si, jak jsem byla navštívit paní s hodnou kočičku, kterou jsem měla ráda. Tenkrát jsem ji našla nešťastně mňoukající, jak pobíhá z místa na místo, prohledává každý kout a naříká. Paní mi řekla, že si někam dala koťata a teď je nemůže najít. Všem může být jasné, kam se poděla, ale já tomu tenkrát uvěřila a pár hodin jsem jí je pomáhala hledat, nevědomá si toho, že už jsou dávno utopená.

Vybavuji si starou paní, které bylo už tenkrát asi 80, jak jde s konví vody a lije ji na hnůj a z konve padají i malá nehybná tělíčka a jak se na hnůj rychle ženou slepice.

Vzpomínám, jak jsem byla u tety ve chlévě a na zídce mňoukalo nešťastně malé koťátko. Manžel tety, který byl myslivec, přišel a řekl: „Tohle kotě není naše, asi ho sem někdo přinesl, já si jdu pro flintu, běž pryč.“ Usmála jsem se na něj, protože jsem myslela, že si dělá legraci, ale viděla jsem, jak si opravdu nese flintu a pak si vybavuji, jen jak nese v ruce nehybné mrtvé tělíčko. Ani nevím, co jsem tenkrát udělala. Nechápala jsem to a nechápu to stále. Proč?

 

Smutný osud mazlivé Šmudlinky

Myslím na svoji kočičku Šmudlinku. Ani nevím, kde se tam najednou vzala, prostě se zabydlela na zahradě u tety. Byla celá černá a neuvěřitelně mazlivá. Stačilo jen zavolat a běžela a už si o mě láskyplně třela nosánek, vrněla a ducala do mě hlavičkou. Dokázala se mazlit tak dlouho, že to spíše už omrzelo mě, než ji. Byla to snad ta nejmazlivější kočička na světě a já jí měla moc ráda. Nastal konec prázdnin a já odjela zase domů do Prahy a vrátila se za pár dní a Šmudlinku už jsem nenašla. Kamarádka Lucka mi jen řekla, že ji pan Švec (manžel tety) zastřelil. Proč?

Pamatuji si kocoura Lukáška, který sice nebyl tak mazlivý jako Šmudlinka, ale také se nechal pohladit. Byl to bílo-mourovaný kočičí kluk. Jednou jsem šla dozadu za stodolu k tetě a našla jsem tam jeho visící kůži. Tomu nerozumím dodnes. Copak se vykupují nejen kůže králíků, ale i koček? Nechápu to, ale byla to jistě jeho kůže. Nemohla jsem se mýlit.

V deseti letech rodiče koupili chatu poblíž Prahy a já na vesnici přestala jezdit. Tenkrát jsem moc brečela, protože jsem to tam milovala, měla tam výborné kamarády, zvířátka a hodnou tetu. Pak už jsem tam jezdila s rodiči jen jednou, dvakrát do roka ě na pár hodin k tetě na návštěvu a později s mým přítelem a teď mým manželem. Při jedné návštěvě asi před třemi roky v létě jsem tam viděla na seně kočičku s malým koťátkem. Hned jsme si ho fotili a mazlili ho a přišla teta a řekla jako by nic: „My si ho nechávat nebudeme, to je jen teď, že jsou prázdniny kvůli vnoučatům, aby tu měli kotě, po prázdninách, půjde pryč.“ Věděla jsem moc dobře, co to znamená. Tomu koťátku v té době bylo tak 5 dní a já věděla, že až skončí prázdniny, tak jeho život bude zpečetěn. Mám jeho fotky nahrané v počítači, ale nechci se na ně dívat. Je to pro mě moc smutné. Rozhodla jsem se dát k tomuto článku právě jeho fotku, jako smutné varování , že koťata úplně zbytečně umírají. Je mi teď jasné, jak to tenkrát bylo se Šmudlinkou… Věděli, že jí mám ráda, že si s ní hraji, a tak se jen čekalo, až skončí letní prázdniny a pak její život skončil.

 

Zamyšlení

Je to moc smutné a já se ptám, co se vlastně za tu dobu změnilo? Třeba jsem pesimista, ale myslím si, že moc ne. Žiji už 4 roky na venkově a když se procházím po vesnici, všude vidím kočky. Říkám si, kolik z nich je asi očkovaných nebo kastrovaných? Když ta kočička onemocní, jestlipak jí někdo vezme k veterináři, aby jí pomohli? Nacházím odpovědi a vidím, že se toho za těch 25 let bohužel moc nezměnilo.

Stále je volen ten nejpohodlnější a nejlevnější způsob. Usmrcení koťat je často běžná volba před kastrací.

Budu doufat, že za dalších 25 let, to už bude jiné – ve prospěch koček.

 

Text: Jitka Kaplanová

Článek převzat z OS Srdcem pro kočky, http://kocky-utulek.cz/


Vanda Ročková
Aktualizováno: 6.11.2011 15:21:05
Napsáno: 6.11.2011 15:19:04

Forum.

Vložit príspěvěk

19.11.2011

Hanka

To máte úplnou pravdu, nezměnilo se vůbec nic. Myslím, že městští lidé se ke kočkám chovají mnohem líp než vesničtí. Nedávno si známí na vesnici stěžovali, že mají moc koček. Bydlí u silnice a vždy spoléhali na "přirozený úbytek". Letos to nějak nevyšlo, všechna koťata přežila. Mají taky psa, o toho pečují dobře, což je také pro venkov typické, že se mnohem lépe starají o psy než o kočky.

23.11.2011

MICKA

Já to nechápu... kočky - tak milá a upřímná stvoření... když jsem si přečetla tenhle příběh, tak jsem se rozbrečela... na chvíli, ale rozbrečela. Sama mám kočky- jednu svou-spíše rodičů (jsem ještě dítě) a 2 kočky, které k nám chodí na chalupu. Nedovedu si to tam bez nich představit.

25.11.2011

Jarka

Bohužel mám podobnou zkušenost jako tu popisujete a bojím se toho, že se na vesnicích stále nic nemení...muze za ti i zakon, kde je stále živý tvor definován jako věc a ,,věci si nemusíte vážit''. Přijde mi, že si tito lidé absolutně neuvědomují, že jde o stéjně živé tvory jako jsme my ,,lidé'' a narození i malých koťátekl je stejný zázrak jako u nás. Podle mého jsou ztakového krutého zabíjení (viz puška) schopni jen psychick ynějak narušení lidé, nikdo normální přeci nemůže být v klidu z toho, že někoho/ něco zabil. Přirovnala bych to k zaostalým africkým či jiným národům, kde se snaží z malých hochů udělat statečné vojáky tím, že je nutí zabíjet bezbraná zvířata. Dokonce i můj otec si nese z dětstí vzpomínku, kdy ho jeho matka donutila utopit koťata - ani do dnes a to už je v důchodovém věku- ji to nemůže zapomenout a probouzí to v něm strašně silné a smutné pocity. Možná proto spolu sdílíme tu lásku ke zvířatům - já osobně jsem si pořídil jednoho kocourka a dalších 6 následně ,,adoptovala'' z venku, začala se o ně starat a dávat jim to, co jim na pražském předměstí tolik chybělo - trochu té lásky a pozornosti

26.11.2011

Květa

Já to raději ani nečtu a hned jen píšu. Prosím , mějme rádi zvířátka pomáhejme jim.

26.11.2011

marcis

Máte úplnou pravdu. Lidé na vesnici berou zvířata spíš jen jako kus, teď se mi hodíš a teď už ne, kočky to mají asi nejtěžší, protože jsou svobodomyslné a nenechají se spoutat. Všichni by si měli uvědomit, že každé zvíře cítí bolest a to nejen fyzickou, ale také psychickou. Člověče kdy už to konečně pochopíš?!

8.12.2011

Lenka

Je to hrozné, ale neházela bych všechny lidi z vesnice do jednoho pytle, je mi 26 let a od narození žiji na vesnici a celá moje rodina má baráčky na vesnicích a zvířátka samozřejmě také máme, nikdy by jsme kočku nezastřelili a už vůbec nestahoali z kůže a jiné věci co jou tady psané, je to samozřejmě hrozné a vím, že se to teda děje, ale není to vesnicí, ale spíš lidmi. Snad se tohle přestane stávat a budeme se i ke zvířátkum chovat s citem a láskou...

18.1.2012

Phate

Je to smutné, kolik lidí nechápe běh přírody. Venkov je ale výjimkou, jak se tady píše. Ta kůže je nejspíš jen bujná fantazie, ale usmrcení koťat před věkem socializace je daleko lepší než potom. Kdo nepochopí že zvíře není schopné udržet svou četnost tak, aby ho uživili místní zdroje, tak nesmí zvířata chovat. Normální je spotřebovat všechny dostupné zdroje...a potom živořit. To radši to nepříjemné topení mláďátek.

22.2.2012

Miloš Vopelák

Lidi jsou ty nejhorší bestie...

12.7.2012

Li nda

My žijeme na vesnici a máme kočku-kocoura.Pravidelně ho necháváme odčervovat a už několikrát jsme s ním byly u veterináře na prohlídky a očkujeme proti vzteklině.Teď si pořizujeme novou kočičku kterou necháme vykastrovat aby neměla koťata.Já bych v životě nenechala nikoho koho znám utopit koťata.NIKDY!Naše sousedka měla kočku a té se narodily koťata.Chtěla je utopit a ptala se nás,jestli jsme ty koťata neviděli,protože si je její kočka odnesla.Já moc dobře věděla že sou u nás ve stodole ale nikdy jsem jí to neřekla.Koťátka jsem nakrmila(už odrostlá),a často jsem viděla sousedčinu kočku jak o koťátka pečuje:) Dobře to dopadlo.Kočkám je možná někdy lépe v bytě,ale vím jak náš kocour miluje šplhání po stromech,povídá nsi s ostatními kočkami a nikdy se nepere.Jednou jsem ho vzala domů a ten se mohl zbláznit.Vydržel tam jen 10 minut a potom mňoukal u dveří že chce pryč...Pro některé kočky je život na venkově pro ně lepší:)

4.8.2012

Jajka

My taky bydlíme na venkově a pořídili jsme si před týdnem kotě. Kočičku. Zatím je malá, bydlí v domě a ven chodí jen s námi. Vykastrovat ji necháme. Očkovaná taky bude. Příjde mi to logické. Jenže co si budeme povídat, jsme snad vyjímkou a když to na vesnici řekneme jsme za exoty. Prý kdo by za to platil že, když utopit nebo zastřelit je levnější. A tak se dost bojím toho, že i když naše kočka bude vychovaná, zdravá, čistá stejně jí někdo ze sousedů něco provede. Ale držet ji doma zavřenou, když máme zahradu, to mi přijde zase líto.

2.7.2015

Monika

Jsem na tom podobně měla jsem kocourka šmudlu který také přišel na zavolání a vrněl, měla sem ten stejný dojem ,, je to nejmazlivější kocour na světě" ale když jsem jednou volala a nepřišel bylo mi jasné že se mu něco stalo. Dodnes nevím kde je. Jestli umřel, nebo si ho někdo nechal.

Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu muj-pes.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: muj-pes.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@muj-pes.cz; Redakce:info@muj-pes.cz