Útulek pohledem celkem normální kočky


Kdysi jsem byla Moura, ale v útulku jsem dostala jméno Olívie. Popravdě, já taková Olívie vlastně jsem a jako správná kočka se tak patřičně chovám. Tolik jen na úvod, abyste věděli, zač je toho loket…

Pocházím ze „sedláku“ ve Slaném od popelnic a kontejnerů, které se nachází poblíž místní Billy. Tam mne chodila krmit jedna milá paní, taková obyčejná a moc hodná… Jenže, problém byl v tom, že nás tam bylo víc a zdržoval se tam se mnou jeden velmi poškubaný kocourek jménem Hubert. Často, ale nerada vzpomínám na svůj venkovní bídný život, byl velmi smutný.

Myslím si, že Hubert byl a stále je tak trošku otloukánek, proto také doplatil zraněním na svou dobrotu. Mám ho ale ráda, je to hodný kocouří kámoš. Ze sídliště nás odchytili, abychom se tam my kočky nemnožily, protože už jsme u Billy byly rozmnožené až až.

Nakonec nás na veterině nechali vykastrovat a šup s námi do Vrbičan. Po nutné karanténě jsem chvíli dělala drahoty a zůstala jsem zalezlá, aby si nikdo nemyslel, že jsem kočka prodejná a hned se začnu lísat. To ani náhodou. Teta z útulku kolem mne chodila a zkoušela na mne různé fígle – ťuťu a ňuňu, ale já jsem vše zavčas odhalila. Jednou jsem sykla, podruhé škrábla a teta mi dala pokoj. Strejda z útulku se choval důstojněji a rozhodně neňuňal ani neťuťal. Strejdu jsem ale pro jistotu také ignorovala.

Nakonec mne zařadili do skupiny poloplašánků, ale tam po mně šel Matyáš – velký naducaný mourek, a tak jsem šla bydlet zpátky do hlavní skupiny.

Máme se tady celkem fajn, ale chovají se k nám jako v útulku a někdy je to pěkný horor a vopruz. Pokoj vrchních koťat, pokoj poloplašánků, zagarážák a pořád dokola to samé – blá blá blá a ve finále mňau a tlapku na to. Máme dostatek jídla i pití, ale občas si s kočičími kolegyněmi a kolegy lezeme pěkně na nervy a vjedeme si do chloupků. Já jsem kočka samorost, umím rozdávat hromadu pusinek, umím se lísat, ale když nemám dobrý den, tak jakoby zlehka pokusuji, syčím a škrábu. Jsem prostě kočka, co po mně vlastně kdo může chtít, že?

Panuje tady řád. Ráno se vyřítí teta, rozsvítí světlo a vzbudí nás. Vyšoupne ze židle Buggýse a kouká, co jí kdo napsal na e-mail. Tváří se u toho děsně, ale děsně důležitě a mluví na nás kočky po člověčím. No nevím, jak ostatní, ale Buggýs jí to lidově řečeno “žere“a Viktor jí nadbíhá, ale já na ni kašlu. Vzbudila mě a to se neodpouští. Nakonec budí i strejdu, prý: „Musíš vstávat, potřebuji pomocníka na úklid!“ Tuším, jak moc musí být strejda nadšený. Netrvá dlouho a teta lítá po baráku nahoru a dolů, sbírá bobky, nadává, vynáší použitá a nosí nová steliva, dosypává mističky, zase lítá a mluví na nás. My ale vůbec netušíme, co po nás vlastně chce. Kočky podlézavé se tváří, že úplně všemu rozumí, ale my celkem normální - kočky vypečené - víme moc dobře, že nerozumí a jen se ty údajně rozumějící bezhlavě lísají za vidinou dobrého žvance a pohlazení. To mne naprosto vytáčí, a tak jdu skákat na průlezky, máme jich tady docela dost. Můžu dokonce skákat z jedné na druhou a občas si zaskáču také na karanténní klece.

Teta lítá, běhá, krmí, vybíhá z domečku na dvorek a zpátky. Pořád sem a tam, chová se jako smyslů zbavená. A já? Já dělám pod fousky hihihi a chichichi, jak jinak. Kdo to kdy viděl, že? Nemám slov, a proto jen tak odpočívám a vyčkávám, až si dá teta kafčo, zasedne k počítači a bude chtít psát. Chacha, kde žijete! V tom momentě přicházím, většinou přicházím zleva od okna, kde se jen tak ležérně protáhnu, mrknu na paničku a hup před monitor. Sedím a dělám jakoby nic. Tedy, dívám se chvíli na monitor, a pak tetu hypnotizuji. Sedím a zpříma se na ni dívám. Vím přesně, kam si sednout. Sedím tak, aby neviděla na monitoru základní spodní lištu. Jakmile máte na spodní liště více otevřených oken a lišta je zakrytá, špatně se na monitoru počítače orientujete, víte to? Víte, či nevíte? Důležité je, že to vím já. Netrvá dlouho a zkouším na tetu další habaďůru, prohlížím si nenápadně svou tlapku, namáčím ji do kafe a jediným lehkým švihem zdobím nahnědo okolní zdi. A co má být? Však on to strejda přemaluje novou barvou, ne? Pod fousky se opět chichotám. Teta začíná tak trochu soptit, zdá se. Sedím, koukám na ni a vyhrožuji po kočičím: „Jen si na mne něco zkus a uvidíš!“ Za chvíli začíná tlapkovaná – já na tetu a teta na mne, já na tetu a teta na mne, a tak stále dokola. Nakonec odcházím, je to nuda. Popravdě, teta mne sundala ze stolu (shodila), ale nerada to přiznávám. Uražená a dotčená odcházím zaskákat si na průlezky, tam se také nakonec schovám a celý den prospím.

Video a foto - poněkud troufalá Olívie: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Video_a_foto_-_ponekud_troufala_Olivie

Ne, nejsem kočka morous, to vůbec ne, jen se nechci jen tak každému hned vzdát. Také se ráda lísám. Jestli si myslíte, že za paničkou neběhám a nepokřikuji na ni, aby si mne všímala, tak to míníte špatně. Protože já rozhodně také pokřikuji a ráda se nakrucuji. Jsem mazlíček mazlivý, ale zároveň liška podšitá, jen to zkrátka nerada veřejně přiznávám. To si pište, že také propadám mazlení a pusinkování.

Jezdí k nám často návštěvy, ale ty já většinou ignoruji. Čas od času na nějakou hodím okem – občas drápkem, třeba při rozdávání dobrých pamlsků. Problém je ale s kočkami dravými, ty mne většinou od laskomin vymňoukají, vrčí jako psi, jakoby měsíc nejedly… A tak si jdu raději po svých. Jeden si musí dát vůbec pozor, o labilní kočičí jedince tady zkrátka není nouze. Když jsem vytočená na maximum, beru dráhu a mizím na terasu, kde se někde zavrtám. Před časem jsem měla na terase trucovnu – malou zateplenou budku. Ale co myslíte? Vzali mi ji, prý pro Arnošta do venkovního výběhu. Nechápu to, ale na druhou stranu, ať se jde Arnošt vycpat, kašlu na něj.

Průběžně po celý den se u nás podávají léky a kontrolují kočičky. Vyklízí se, uklízí se a jezdí se také pravidelně na veterinu. O návštěvy naštěstí nemáme nouzi. Teta nám zpravidla vyhrožuje: „Važte si toho kočky, jen díky návštěvám máte co na zub!“ Nevím ale, jak si toho máme vážit, váhu totiž nemáme. Teta po nás občas požaduje nevídané věci.

Pozor! Stále hledám nový domov. Kdybyste pro mne měli doma místečko, kde nežijí malé děti, ráda se přesunu někam do většího klidu, protože u nás tedy rozhodně klid nemám. Panuje tady řád.

Cože? To už je zase ráno? Teta se právě vyřítila ze dveří a rozsvítila. Vyšoupla ze židle Buggýse a kouká, co jí kdo napsal na e-mail. Tváří se u toho děsně, ale děsně důležitě a mluví na nás…

Tak mi tedy poraďte, můžeme se my kočky vůbec nějak bránit?

 

Vaše Olívie

 

Text: Kristýna Kacálková

OS Srdcem pro kočky

http://kocky-utulek.cz/


Vanda Ročková
Aktualizováno: 29.10.2011 18:41:26
Napsáno: 29.10.2011 18:38:40

Forum.

31.10.2011

Smirny

Krásně napsáno a video super:-) Olívie je krásná, kočka podšitá:D

Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu muj-pes.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: muj-pes.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@muj-pes.cz; Redakce:info@muj-pes.cz