Kočičí manýry

Kočička Amiga je kočka kočkovitá se všemi vrtochy a kočičími manýry. Rozmazlená, mlsná, roztomilá a milovaná svou paničkou Milenou, která ji dostala od kamarádky. „Je to zaručeně kocourek, říkám mu Amigo.“ Jenomže „zaručeně kocourek“ se po čase začal mrouskat a volat kocoura.

Homosexualitu na veterině rozhodně vyloučili. „Smiřte se s tím, že máte kočičku a ta se chce stát matkou. Taky toužíte po koťatech?“ Smál se veterinář. Kočička byla jinak úplně zdravá a tak se jen dohodli na termínu kastrace, protože na kočičí odchov si Milena netroufala. Bohatě jí stačí jeden mazlíček.

Jméno už kočičce ponechala, jen to už nebyl Amigo, ale Amiga. Amiga je kočka čiperná, všude vleze, všechno ji zajímá a hrozně ráda uklízí. Bohužel se s paničkou neshodne na tom, jak má vlastně správný pořádek vypadat. Panička naskládá prádlo do skříně, Amiga poličky vyklidí a lehne si tam sama. Samozřejmě si pod sebou nechá měkkou podušku aby se jí dobře leželo. Obvykle černý svetr, ze kterého nejdou chlupy odstranit ani vysavačem.

Amiga má několik oblíbených míst k odpočinku. Kromě již zmíněné skříně, je to jakékoliv křeslo, ze kterého se panička na chvilku zvedne. Než se stihne otočit, už tam leží kočička. Dalším z oblíbených míst je žehlící prkno, i na něm chlupy docela pěkně drží. Milena ho přikryla dekou. Kočička to ocenila a šikovně si zalezla pod ni. Milena se smířila s tím, že před každým žehlením přejede prkno kartáčem na chlupy. Jednou si těsně před odchodem z domu vyžehlila halenku, už si nešla pro věšák, jen ji položila na postel, s tím, že vyžehlí ještě sukni, rychle se obleče a půjde. Času už moc neměla a na rande s přítelem chtěla přijít včas. Když dožehlila sukni, otočila se a vidí, že na zmuchlané halence si spokojeně lebedí kočička. „Ty potvoro! Vůbec jsem tě neslyšela přijít.“ No nevadí, bleskově si natáhla džíny a triko. A to dnes chtěla udělat dojem a slyšet obdivné vzdychání, jak jí to sluší.

Dalším kočičím manýrem je courání. Amiga sice má tu neobyčejnou schopnost vyskytovat se na více místech současně, takže dokáže asistovat Mileně v kuchyni při chystání občerstvení pro návštěvu a zároveň se v obýváku nechat od návštěvy obdivovat, (naštěstí všichni Milenini přátelé mají rádi kočky), ale to kočičce nestačí, mňouká a škrábe na dveře, že chce jít ven a pak zase dovnitř. A pak znovu ven. A znovu dovnitř. A hlavně jí vadí jakékoliv zavřené dveře. Škrábe na ně tak dlouho, až Milena nevydrží a otevře. Amiga se uvelebí na prahu aby je Milena nemohla zavřít.

Amiga není žádný jedlík. Zpočátku se Milena bála, jestli není nemocná a chodila s ní na veterinu. Amiga je úplně zdravá, jen mlsná. Potravu si vybírá opravdu pečlivě a jak na potvoru jí chutnají jen ty nejdražší paštičky. Ale ani na ty se barbarsky nevrhá. Sousta nabírá delikátně a vyžaduje, aby ji panička při jídle chválila. Bez její účasti by kočičce nechutnalo. Zvykla si na to jako kotě, že ji panička k jídlu přemlouvá a za každé sousto chválí. Když jí Milena jen podá misku a nevšímá si jí, Amiga si nevezme. Milena jí musí říct: „Já se dívám, ty jsi ale šikovná kočička,“ a pohladí ji. Po jídle se Amiga dlouze olizuje, pacičkami čistí čumáček, jazýčkem projíždí náprsenku a pro jistotu si olíže každé místečko, kam dosáhne.

Amiga je láskyplná, mazlivá kočička. Večer před spaním, když už si panička jen něco čte, Amiga se k ní přitulí, nechá se hladit a spokojeně přede. Dokonce se naučila dávat paničce pusinky.

Milena pracuje na hlavní poště. Není to zrovna práce vhodná pro její povahu, neustále v kontaktu s lidmi a práce nad hlavu, ale může být ráda, že vůbec nějakou práci má. Jenomže se mnohdy ani po příchodu domů nedokáže zbavit stresu a napětí. Od té doby, co má Amigu, je to mnohem lepší. Jemné hlazení hebkého kočičího kožíšku a spokojené předení je balzámem na duši. Působí jako uklidňující prostředek. A tak, kdykoliv přijde řeč na kočky, Milena vždycky prohlásí: „Já se mám, já mám doma antistresovou kočku.“

Text: Lenka Novotná

Foto: Jindřich Pachta