Malé kotě v novém domově

Svět se s ním přestal houpat. Koťátko ztichlo. Do bedýnky vniklo světlo a kotě se nejistě rozhlíží kolem sebe. Co teď? Kde to jsem? Natáhne krk. Někdo se nad něj nakloní. „Emi, Eminko, neboj se, pojď ven, pojď.“ Eminko? To budu asi já, pomyslelo si kotě, ale maminka mi přece říká Vr-Vr-Ninko.

Eminka opatrně našlapuje, ouška nastražená, pozorný pohled do všech stran, opatrný krůček a další a zároveň je připravená na útěk. Tady je něco zajímavého, zapomene na opatrnost a zaboří pacičky do květináče s trávou. Vezme stéblo do tlamičky, zatahá, sekne pacičkou. Co tu máme dále? Míček. Hop, hop, už tě mám! A tam vzadu je pěkná mistička. Co to cítím? Vůni své oblíbené kapsičky. Mňam mňam. Ani nevím proč tak hltám, když sestřička a bráškové tady nejsou aby mi všechno snědli před nosem. Ale taky by si pochutnali. Uf, ani to bříško nemůžu unést. Eminka se jak dlouhá, tak široká natáhla na koberci. Před dalším průzkumem si trochu zdřímnu.

Už jsem tady skoro týden. Doma už všechno znám. Musím konečně prozkoumat zahradu. Odtam se nese tolik zajímavých zvuků a vůní. To si nenechám ujít. Jsem moc zvědavá. Moji lidé se mi smějí, že něco tak zvědavého ještě neviděli. Panička vykoukne ven a volá na manžela: „Černá zase přeletěla!“ Eminka jde zjistit kdo nebo co je Černá. Opatrně se plíží vysokou trávou a už to vidí. Černá slepice přeletěla plot slepičího výběhu a teď se vesele promenáduje mezi záhonky. Tu do něčeho klovne, tu něco rozhrabe. „Baryku, chyť Černou!“ Snaživý pes nedočkavě letí za slípkou. Tuhle hru zbožňuje. Na rozdíl od Černé. Tu pes dopaluje, načepýří se a naznačí útok. Pes uskočí, „směje se“, má radost ze hry. Eminka v úkrytu ani nedutá. Baryk má hlavu u země, zadeček vyšpulený, vrtí ocasem, poskakuje, obíhá zuřící slepici. Černá se nevzdává, rozběhne se, zamává křídly a letí na psa. Baryk ji nakonec šikovně vmanévruje pánečkovi přímo do cesty, chňap Josef Černou pevně drží. Šmik, šmik. Už má přistřižená křidýlka a takto potupená přistane mezi ostatními slepicemi. „Šikovný pejsek,“ pochválí Josef Baryka.

To bylo napínavé, pochvaluje si Eminka. Baryk ji při honičce se slepicí nevnímal, zato teď je rozdováděný a žene se na Eminku. Ta zaprská: „Nebojím se tě. Nejsem bázlivější než slepice.“ A zdrhá k nejbližšímu stromu. Z bezpečné výšky pozoruje Baryka, jak „tančí“ kolem kmene a ňafá. „A seš v koncích frajere,“ posmívá se mu. „Baryku, necháš!!!“ Okřikne ho přísně panička. „To je naše kočička.“ Baryk sklopil uši a celý schlípnul. „Radši si dones misku, dám ti čerstvou vodu.“ A Eminka žasne. Baryk rozumí, co panička říká. Rozběhne se ke své boudě, vezme do zubů misku se zbytkem vody, tu šikovně vylije a běží s miskou v zubech za paničkou. „Moc hodný pejsek, šikovný,“ pochválí ho panička a Baryk vrtí ocasem. Nad Barykem Eminka žasne. Nejenže rozumí slovům, ale ochotně plní různé úkoly. Eminka kroutí hlavou. K něčemu takovému by se ona nikdy nesnížila. Baryk umí paničce otevřít dveře, když má plné ruce, donést pantofle nebo zvonící mobil a vždycky najít ztraceného pánečka. (V hospodě)

Panička jde ke kozímu chlívku a pustí kozu s kůzlaty ven. To je panečku podívaná. I Barykovi se to líbí. Radostně se rozběhne za kozou a ta ho stejně radostně trkne do boku. Bujná kůzlata skáčou, trkají se navzájem. Dvě hlavičky do sebe narazí a přetlačují se. Je to nerozhodně. Přiskočí třetí kůzle a souboj překazí.

Eminku to všechno nesmírně zajímá. Chvilku zvědavě nakukovala do králikárny a s jedním králíkem si přes pletivo dala pusinku. Zato husy na ni syčí, ať se klidí, nebo ji štípnou. Nemusím mít všechno, říká si Eminka.

Eminku láká Barykův mávající ocas. Tiše se za ním plíží, ještě jeden drobný krůček… a skok… i Baryk nadskočí leknutím a už se žene za tou drzounkou. Po honičce se svorně svalí do trávy. Eminka ale usoudí, že Barykův kožich je mnohem příjemnější než tráva a pěkně se do něj zavrtá.

Emince se v novém domově moc líbí, pořád se tu něco zajímavého děje, Baryk je skvělý parťák a právě se blíží doba večeře. Eminka už mňouká aby snad panička nezapomněla.

Text: Lenka Novotná