Ve stínu spravedlnosti – 3. díl


Než si začnete číst 3. díl velkého příběhu kočičky Marši (nyní Maryši), přečtěte si 1. díl a 2. díl, abyste věděli, jak strašný příběh to byl a jak se nyní kočička má v novém domově.

 

První díl naleznete zde

Druhý díl zde

 

Čas pomaličku plyne dál a já plynu s ním. Ukázala jsem všem, že si umím hrát a mám radost ze života. Už se všichni těšíme, až budu moct z karantény ven a ještě víc se těšíme, až si pro mne jednou přijedou páníčkové, kterým nebude vadit, že nejsem dokonalá…

 

Tak takhle nějak končí článek Kristýny s názvem Ve stínu spravedlnosti 2. Přiznám se raději předem, že jsem nebyla schopná ani jeden díl přečíst celý, bude to tedy takové hodně volné pokračování příběhu kočičky Marši :-)

 

V neděli 2. 3. 2014 uplynul přesně rok od minulého březnového setkání dobrovolníků ve Vrbičanech. Tam tou dobou po všech strastech, které jí potkaly, bydlela kočička Marša, a tam se také začal psát 3. díl jejího příběhu.

 

Předesílám, že vrbičanský web sleduji už pár let opravdu pozorně, příběh kočičky Marši jsem ale zaznamenávala tak nějak zvláštně „z dálky“, a to i přes to, že to byl ten z „případů opravdu na pováženou“. Když jsem dorazila do Vrbičan, Marša mě okamžitě zaujala, ležela dole v přízemí na závěsném pelíšku a na přivítanou mě řádně rafla. Nemohla jsem se od ní odtrhnout (ne kvůli tomu kousanci, to ona mě hned pustila), ale byla něčím hrozně zvláštní… „Přece si nemůžu vzít druhou kočku, to mi naše 11tiletá Garry neodpustí, nepřijme další kočku“, běželo mi okamžitě hlavou. Úplně přesně si pamatuji, jak mi Zdeňka (Violková-Vašíková) říkala: „Když je to takováhle láska, to nemůžeš nechat jen tak plavat.“ „Hm, to už bohužel tuším i já“, říkala jsem si… „Kristýýý, máte už zájemce o Maršu?“, ptám se. „Měli jsme jednu paní, ale ta si jí z opravdu závažných důvodů nakonec nemůže vzít. Máš zájem?“ „Sakra“… „No vlastně, i když…“

Nemohla jsem jí dostat z hlavy… Hned ten večer jsem si přečetla celý její příběh na stránkách útulku, následovalo pár sms s Kristýnou a bylo. Marša ještě nebyla vykastrovaná, tak se muselo chvíli počkat, ale 25. 3. 2013 už byla u nás doma. Jenže žádný happy end se nekonal. Ze začátku se jí u nás vůbec nelíbilo. Byla to pro ni další změna v poměrně krátké době, možná zase nevěděla, co se s ní děje a proč je opět někde jinde. Sem tam uzobla nějakou granulku, ale jinak byla jak tělíčko bez duše, pořád pochodovala sem a tam bytem, naříkala, celé noci nespinkala, záchod používala tak, že ho vždy komplet celý vyházela ven. Nechtěla se ani nechat pohladit, prostě nám jasně dávala najevo, že takhle si to kočičí štěstí tedy fakt nepředstavovala, a prý že tady vůbec nechce být.

 

Kočičím pohledem

Hlavou se mi honily podobné otázky: Kde to zase jsem? A jak se tady ke mně budou chovat? A proč mi říkají Maryško? A kde je Kristýna a Michal? A moje ovečka? A kde jsou všechny ty kočky? A proč je na mě tady ta bíločerná kočka tak nepřátelská? Takhle jsem si tedy to kočičí štěstí nepředstavovala. Copak už jsem si toho za svůj krátký kočičí život neužila dost? A čas plynul dál…

 

Panička byla hysterická čím dál víc, psala snad denně Kristýně do Vrbičan, co že právě dělám (žalobníček jeden). Kupovala další a další nesmysly (třeba zklidňující granulky – haha) s naivní představou, že to asi jako něco změní. Tak jsem si takhle jednou asi po dvou měsících, řekla, že tohle může být vlastně docela dobrá prča a začala jsem se pomalu smiřovat s tím, že tu holt budu muset fakt bydlet. No to jsem to chytla, proč zrovna já musím mít pořád takovou smůlu?

 

Po čase ty divný dvounožce napadlo, že by mě mohli pustit na zahrádku, když už jí tady mají. No vida, to není vůbec špatný, až na to, že mě dali na vodítko! A ta bíločerná kočka, co tady taky bydlí, si se mnou ani na zahrádce nechce hrát. Každou radost mi hned zkazí. Ona je vám ta kočka vůbec zvláštní, misku plnou granulek má a klidně je tam nechá i dva dny jen tak ležet, kapsičky taky pořádně nejí, nelítá po bytě, chce mít klid a taky pořád spí. Prostě vám pořád nějak nevím, co si mám tady o tom celém myslet… Ale asi je to tady lepší, než venku na ulici…

 

No nebudu rozvláčná jak moje panička, chci vám jen říct, že jsem to tady s nimi nakonec nějak vydržela a skoro po roce, co tady bydlím, už jsem docela spokojená kočka :-) To docela říkám proto, aby si zase jako nemysleli, že už to mají v kapse. To tedy ne, jen ať se pěkně snaží dál, měla jsem to dřív moc těžký.„Bíločerná už se mnou taky trochu kámoší. Nakonec jsem zjistila, že není vůbec špatná, má dvounožce pěkně na háku a taky jen tak něco nesní. Takže to místo ní občas sním já, ona si vynutí něco jinýho, takže jsme spokojený obě. A minule se docela vyznamenala, představte si, počůrala paničce kabelku, to u mě stoupla v ceně, že má taky trochu smysl pro humor :-) Já ale taková zvěrstva nedělám!

 

Ven už můžu chodit bez kšírů, ukázalo se totiž, že moc neumím skákat. Panička si myslí, že je to vinou zranění, které jsem prodělala (nějakej šmejd po mě střílel!), ale já vím své a když se mi chce, umím si poradit…

 

P. S.: Kristý, já si dovolím jen malou korekci na konci 2. dílu tvého článku - ona je DOKONALÁ :-) Srdečně Tobě a Michalovi za vše děkujeme!!! Lu (a Vopice)

 

Text: Lucie Navrátilová

 

Přejato z http://kocky-utulek.cz


Vanda Ročková
Aktualizováno: 18.5.2014 18:11:56
Napsáno: 18.5.2014 18:10:54

Forum.

Ještě nikdo nediskutoval.
Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu moje-kocka.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: Copyright moje-kocka.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@moje-kocka.cz; Redakce:info@moje-kocka.cz