Ve stínu spravedlnosti - 2.díl


Z telefonu se linul hlas paní veterinářky, která sdělovala kočičím opatrovníkům z Vrbičan, že kočička hospitalizovaná na veterině nevypadá vůbec dobře. Paní doktorka pravila, že byla zřejmě pokousána psem, neboť má díry v hlavě.

 

Pokud bude mít rozbitou hlavičku, pravděpodobně se s ní budeme muset rozloučit, při troše štěstí by s tím ale mohlo jít ještě něco udělat. Další telefonát obsahoval děsivou zprávu. Kočička nebyla pokousána psem, jak jsme se všichni domnívali, ale někdo ji zasáhl několika ranami z pistole. Jednu kulku se podařilo z lícní kosti dostat ven, ale další dvě se zakously hodně hluboko, a proto je nebylo možné odstranit. Po operaci nezbylo než čekat, zda se kulky usadí v kostech, a jestli nebudou dělat potíže. Rány časem sice zahnívaly a bylo je nutné čistit, ale kulky se zřejmě natrvalo usadily v kostech a naštěstí nedělaly neplechu...

Z kočičího pohledu

Tak takhle jsem si to tedy za duhovým mostem rozhodně nepředstavovala. Když vám řeknu, že mi bylo strašně zle, je to jen slabý odvar toho, co jsem skutečně prožívala. Postavy v bílém tady bylo možné skutečně zahlédnout, ale byly tolik nezřetelné a mlhavé, až z toho šla hlava kolem. To, co se mnou prováděly, nebylo ale vůbec příjemné. Když promluvily, slyšela jsem je z různých směrů, jakoby zmateně a nepřímo. Bylo to divné a podezřelé. Tady se mi tedy rozhodně líbit nebude, pomyslela jsem si. „Bum“ a už jsem o sobě zase nevěděla.

Koukala jsem okolo sebe, nemohla jsem se hýbat a zvuky se ozývaly tak nějak divně ze všech směrů a zároveň odnikud. Cítila jsem se zmateně v nicotném prostoru a nade mnou visela jakási prapodivná šedí namíchaná mlha bezmoci a zoufalství. A co víc, postavy v bílém mluvily zvonivými hlasy s nádechem soucitu, bylo to velmi zvláštní. Pohnout se byl naprosto nemožný úkon. Pálivá a řezavá bolest procházela celým mým nešťastným tělíčkem. Zdálo se, že vidím mlhavě a pouze na jedno oko, druhé bylo zalité jakousi krvavou clonou. Chvílemi jsem o sobě nevěděla a jindy jsem zase vnímala až moc podivné obrazce a zvuky. Vadil mi také malý prostor, ve kterém jsem se nacházela. Takhle jsem si to ale opravdu nepředstavovala. O ráji jsem si mohla nechat jen zdát, protože tohle byl pravé a nefalšované peklo.

Nastala hodina H, přišla další podivná chvíle. Ležela jsem v plastové bedničce s mřížkou a postavy v bílém mne předávaly do spáru postavě v tmavém. Pomyslela jsem si, že asi nejsem hodna ráje. Zřejmě proto jsem také správně odhadla situaci, že se mi nezdál svět za duhovým mostem přirozený a ani mé představy o něm. Každopádně postava v tmavém se mne na nic neptala, popadla plastovou bedničku s mřížkou, ve které jsem ležela, a někam mne odvezla. Vím jistě, že jsem jela autem, tento zvuk jsem totiž moc dobře znala ještě z pozemského života. Propukla jsem v zoufalý pláč, což přimělo postavu v tmavém k soucitu. Vnímala jsem milá slova, ale strach jsem měla tak velký, že jsem plakala dál. Nakonec jsem ani nedutala a z tak náročných okamžiků jsem podlehla dlouhému spánku.

Nevím, co si mysleli ostatní zúčastnění, ale pokud předpokládali, že to se mnou bude jednodušší, mýlili se. Na druhou stranu jsem zvládala své útrapy s grácií sobě vlastní.

Nevím, kde jsem se vzala, co jsem byla zač a proč se tohle všechno muselo dít, ale ocitla jsem se opět někde, kde jsem to vůbec neznala. Ale co já jsem vlastně kdy znala? A znala jsem někdy vůbec něco? Nechápala jsem naprosto nic, všechno mi bylo úplně cizí. Opět se mi okolí mlžilo, opět jsem slyšela zvuky odrážející se do všech směrů a přicházející ze všech stran zároveň. Otáčela jsem zmateně hlavičkou, plakala jsem. Domnívám se, že přešly dva dny a zároveň dvě noci, kdy jsem chvílemi žalostně plakala. Dny a noci se mi promítaly jako světlo a tma anebo černá a bílá mlha. Neplakala jsem stále, chvílemi jsem usínala a opět se probouzela. Částečně jsem se poddávala dané situaci, to byly právě vzácné a dá se říct i dlouhé chvíle spánku a odpočinku, ale vždy přišlo zoufalé probuzení. Přišel strach, dostavily se obavy a v závěsu toho všeho absolutní neuvědomění si své podstaty bytí. Nikdy mi nebylo hůř a nikdy jsem nevěděla méně o sobě i o okolí.

Situace se nezlepšovala, ba naopak mi přišlo, že cítím nepříjemné doteky. Nevěděla jsem, odkud přichází a pokaždé jsem se strachem a rychlým úskokem odklonila. Něco mne stále píchalo do boků a něco mi bylo vkládáno do tlamičky. Z tlapičky mi vedla nějaká hadička, kterou protékala žlutá tekutina. Časem jsem pochopila, že jsem dostávala léky v různých podobách včetně infuzí. Vnímala jsem částečně zpomaleně a někdy zase až moc zrychleně.

Přišel jistý zlom a já jsem se krůček po krůčku začala přetvářet. Dostávala jsem se opět do jiné jakoby další životní etapy. Viděla jsem lépe, ale pořád to bylo hodně špatné až mlhavé. Zvuky jsem slyšela jasněji a zřetelněji a už z daného místa, odkud vycházely, nikoliv odrazem ze všech různých směrů. Popravdě, mírně se mi ulevilo. Ucítila jsem poprvé teplo a vůni potravy, to mne přimělo jíst. Orientaci jsem stále nenacházela, odpočívala jsem na záchodku a vylučovat jsem chodila do pelíšku. Situace byla stále zmatená, ale tak nějak se zdála být lepší.

Bylo to zvláštní, ale ustupovala i krvavá oční clona, mlha se vytrácela a pohled na svět už nebyl tolik „krvavý“. Až nakonec z tmavé oční clony nezbylo nic, náhle se vytratila, někam prostě ustoupila. Nutno podotknout, že jsem občas jezdila autem za tolik známými postavami v bílém. Jedna z postav mi svítila do očí, prohmatávala mne, chválila mne a já jsem to vůbec, ale vůbec nechápala. Tohle se párkrát opravdu stalo, přísahám. Dozvěděla jsem se, že postižené oko je výrazně lepší, ale zůstane již trvale poškozené. Jedno oko mám normální a druhé vypadá jako mandlička. Krev z poškozeného oka se nevytratila úplně, zmizela pouze z míst, kam lidské oko dohlédne, někde uvnitř však ještě zůstala.

Začala jsem docela hodně papat, vnímala jsem současné krmiče - páníčky a malinko se mi vrátila paměť. Vzpomněla jsem si na svůj bídný život, vybavily se mi střípky z mého minulého bytí. Rychle jsem se snažila tyto myšlenky vyhnat z mysli, zjistila jsem totiž, že tady se cítím daleko lépe. Neměla jsem sice moc prostoru, žila jsem v kleci, ale v podstatě jsem byla spokojená. Nic mi nechybělo, bylo tady teplo a o potravu jsem rozhodně nemusela bojovat. Naučila jsem se pomaličku orientovat v novém lepším životě. Zjistila jsem, kde mám pelíšek a kde záchodek, kde mám mističky a také, kdy přichází páníčkové. To aby mne uchlácholili, či mi podali léky. Byla jsem stále obezřetná a opatrná, ale přiznávám otevřeně, že to tady rozhodně nebylo špatné. Současný stav by se dal nazvat zvláštním, rozhodně ne strašným.

Nakukovala jsem z klece po pokoji. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Pohled to byl chvílemi mlhavý, ale plný podivných pro mne neznámých zážitků. Všude byly kočky. Kočičky však nebyly venku, ale naopak v místnosti a skákaly po umělých stromech. Naproti mé klece byla klec s podivnou kočičkou bez ocásku. Bylo to celé zamotané, že by nakonec toto byl ten ráj za duhovým mostem?

Zatajil se mi dech, poznala jsem totiž svoji maminku. Ano, byla to maminka Tilly, nemohla jsem se splést. Že by také zemřela a přišla za mnou do ráje? Nestačila jsem se divit, zanedlouho jsem totiž zahlédla tetu Karolínku. Protože jsme - já Maršenka, maminka Tilly i teta Karolínka měly želvovinové kožíšky a identické znaky, bylo zřejmé, že jsme se zase sešly. Především teta Karolínka, ta měla doslova přepůlený tmavý obličej světlou čárkou, přesně tak, jak to nosí pouze kočičky želvičky. Maminka Tilly měla pro změnu tečku na ocásku, stále sípala, i když méně a byla mírně obézní. Zažila jsem naprostý šok, zkrátka jsem se setkala s vlastní rodinou. Nedokázala jsem to pochopit.

Začala jsem dělat větší a větší pokroky, už jsem se tolik nebála, krásně jsem papala a byla jsem v podstatě spokojená. Najednou jsem však začala pociťovat komplikace, které jsem ještě neznala. Bolelo mne bříško a chtělo se mi zvracet. Cítila jsem se naprosto mizerně. Ztratila jsem chuť k jídlu i chuť do života. Už mne nezajímaly kapsičky ani mlsky, které jsem tolik milovala. Začala jsem zvracet žaludeční šťávy, netrvalo dlouho a vyzvracela jsem první klubko škrkavek. Fuj, bylo to naprosto příšerné. Panička kontaktovala bílé postavy a ptala se, co má se mnou dělat a jak má postupovat. Do rána jsem ze sebe dostala ještě jedno klubko příšerných škrkavek.

Panička se mnou jela do kočičí nemocnice a v tu chvíli jsem pochopila, že jsem vlastně nikdy za duhovým mostem nebyla. Pokaždé jsem jen bojovala o svůj bídný kočičí život, stejně tak jako teď, opět šlo totiž do tuhého. Bylo mi nesmírně zle, cítila jsem podivný zápach a šlo to se mnou velmi rychle dolů. Došlo mi, že postava v bílém je paní veterinářka, která momentálně bojovala společně s mými páníčky o můj nešťastný život. Postava v bílém tedy nebyla skutečným andělem, ale jen tím pomyslným. Zaslechla jsem, že mám v sobě hodně parazitů a není vůbec jednoduché se jich zbavit. Kdybych dostala tabletu na odčervení, zemřela bych, protože by všechny škrkavky v mém tělíčku umíraly a toxiny z nich by mne zabily. Tak jako tak, začalo další peklo a svíce mého života opět vyhasínala.

Dostala jsem šetrnou pastu na odčervení a infuze na pročištění. To, co se opět odehrávalo, se nedá slovy popsat. Bylo to děsivé. Otrava mi prostupovala celým tělíčkem a chvílemi jsem i smyslů pozbývala. Z kanylky v tlapičce mi vycházela hadička a infuze kapala a kapala. Byla jsem naprosto „otrávená“. Sliny mi ukapávaly z tlamičky, očka se mi stahovala v maličké úzké štěrbinky. Bojovala jsem jako lev. Průběh otravy toxiny byl šílený, ale pochopitelný. Pocházela jsem těžkým poúrazovým a pooperačním obdobím, byla jsem oslabená a škrkavkám se prostě v mém tělíčku dařilo. Jediný způsob, jak nad nimi vyhrát, bylo zbavit se jich nadobro, ale tak, aby to bylo pro mne co nejbezpečnější, což není u nás venkovních kočiček jen tak. Vylučovala jsem postupně průjem až krev a pořád jsem se čistila. Na zklidnění žaludku jsem dostala potřebné medikamenty, na celkový průběh léčby také. Netrvalo dlouho a přišli na řadu opět andělé. Jenže, už vůbec netuším, zda andělé z nebes či andělé v bílých pláštích z veteriny.

Vše vypadalo velmi kriticky, až přišla chvíle, kdy se mi udělalo lépe. Cítila jsem, že již nade mnou páníčkové lámali hůl. Panička mne pravidelně dokrmovala a neustále mne pozorovala. Brzy naštěstí přišlo vykoupení. Krev, kterou jsem vylučovala, se opět měnila v kašovitou hmotu a nakonec v pevné hovínko. Od dokrmování jsem plynule přešla v normální krmení. Než k tomu ale došlo, musela jsem papat dietu s probiotiky.

Čas pomaličku plyne dál a já plynu s ním. Ukázala jsem všem, že si umím hrát a mám radost ze života. Naučila jsem se křičet z klece, už je mi totiž docela malá. Panička mne chvílemi nosí i v náručí, což je její velká chyba, teď na ni totiž pravidelně křičím, aby mne náhodou nepřehlédla. Už se všichni těšíme, až budu moci z karantény ven a ještě víc se těšíme, až si pro mne jednou přijedou hodní páníčkové, kterým nebude vadit, že nejsem dokonalá.

Vaše Marša

 

Text: Kristýna Kacálková

OS Srdcem pro kočky

http://kocky-utulek.cz/

 


Vanda Ročková
Aktualizováno: 2.3.2013 16:59:00
Napsáno: 2.3.2013 16:57:23

Forum.

Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu moje-kocka.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: Copyright moje-kocka.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@moje-kocka.cz; Redakce:info@moje-kocka.cz