Rozloučení s milovanou Ingrid

Umírání je složité, smutné a k životu neodmyslitelně patří. Má mnoho významů, podob a tváří. Jedno takové a v tomto případě se dá se říct „šťastné umírání“ u nás prožila i kočička Ingrid. A my jsme navíc měli to štěstí a možnost ji provázet posledními dny jejího života. Bylo to smutné a dojemné, ale zároveň nesmírně potřebné pro staré či nemocné zvířátko, které má přece právo na důstojné dožití. Umírání kočičky Ingrid bylo zvláštní a my věříme, že bezbolestné. Věděli jsme všichni, co nás brzy čeká, ale kdykoliv tohle všechno víme, stejně se s tím nakonec těžce vyrovnáváme.

Strádání venkovních kočiček a hledání ubytování pro ně, to jsou situace, které se opakují neustále dokola a neodmyslitelně patří k útulkům i vnímavým lidem. Někteří lidé opuštěné kočičky nevidí a nevnímají, ať už z jakéhokoliv důvodu. Ti všímavější však vidí, co se děje a hledají pro ty své nalezenečky či kočičky v nouzi ubytování a volají o pomoc. Jedno takové volání bylo nakonec vyslyšeno. Bohužel, z důvodu kapacity a všech možných okolností související s provozem, nemohou útulky pomoci všem kočičkám. A tak i kočičky z Hořešoviček volaly o pomoc a čekaly na ubytování, až se nakonec dočkaly.

Když jsme je přijímali, byla mrazivá lednová neděle. Mezi prvními přijela kočička Greisinka, kocourek Hynek a také kočička Ingrid. Zbývalo odchytit poslední kočičku, která přijela později odpoledne a dostala jméno Norika. Původně měly být kočičky vykastrovány a po nutné karanténě vypuštěny zpět do původní lokality. Nakonec ale vyvstaly pádné důvody, proč je nebylo možné do původní lokality vracet. Zlý člověk se jich tam zbavoval střílením a co nenapáchal zločin, to napáchal mráz a nemoci. Kočičky by všechny postupně umíraly krutou smrtí.

Tak jako pokaždé, i tentokrát jsme se chystali kočičky ubytovat. Mezi první trojicí sedělo cosi malinkého a nemocného, co připomínalo odrostlé kotě. Domněnka odrostlého kotěte v nás přetrvala, dokud jsme se nedozvěděli, že je naopak Ingrid maminkou kočiček poměrně vzrostlejších a objemnějších - Hynka, Noriky a Greisinky. Naprosto nám tato informace vyrazila dech, ale pochopili jsme, že je tomu skutečně tak a nakonec i samotné onemocnění Ingrid odpovídalo i vyššímu věku. Přesně a do jediného detailu si pamatuji její pohledy. Vidím ji v plastových bednách, ve kterých přijela, vidím ji ve výběhu. Vidím ji, jak se choulila, jak koukala, jak jsem jí hladila, jak reagovala. Detailně vnímám okamžiky a pocity. Vše podstatné se zarývá hluboko do paměti a natrvalo tam zůstává.

Ingrid jsme nechali druhý den vyšetřit na veterině, neboť byla na první pohled nemocná. Zjistili jsme, že má nemocné ledviny. Bohužel, každé další vyšetření nás utvrdilo v tom, že se jedná o chronické postižení ledvin s blížícím se koncem, neboť hodnoty vyšetření byly velmi vysoké a mnohonásobně překračovaly hranice limitu.

Ingrid se ocitla v karanténní kleci v jednom z kočičích pokojů, kde již také zůstala. Užívala léky, kapala infuze, pila a papala jako vrabec. Chvíli byla v lepším rozpoložení a zanedlouho musela opět na vyšetření a na infuze. Stavy byly jako na houpačce se opakovaly se stále dokola. Kočička v útulku trávila pár týdnů, ale měla toho za sebou strašně moc. Nebylo možné jí podávat silnější léky a ani standardně ji odčervit, vše by uspíšilo nezvratný konec.

Pár dní před tím, než přišlo rozloučení, jsme Ingrid vypustili mezi ostatní kočičky v pokoji, kde byla její karanténní klec, to aby měla možnost procházet se po pokoji a choulit se ke svým kočičím kamarádům. A skutečně - Ingrid se choulila a procházela se, byla šťastná a radostně dožívala svůj kočičí život. Svíce života se pomaličku krátila a uhasínala.

Pokaždé si říkám, jak asi kočička vnímá své jednotlivé životní etapy a co si asi tak myslí? Jak vnímá změny? Vždyť zrovna Ingrid bydlela u své stařenky, která onemocněla, ze svého domečku pro stáří a nemoc navěky odešla a nikdy se již zpátky nevrátila. Vnímám naplno vztah milující babičky a mazlivé milované kočičky. A co Ingrid? Ta zůstala opuštěná venku, kde rodila svá koťátka. Nakonec si jich všimla hodná paní, která pro ně intenzivně hledala pomoc. Ta však zpočátku nepřicházela, a proto se snažila hodná paní kočičky pouštět alespoň do stodoly. Dál už vlastně všechno znáte. Po čase se dostaly do srdíčkového útulku, kde se odehrála další a již poslední životní etapa Ingrid. Jak tohle všechno mohla vnímat? Jaký asi měla život, než se dostala ke své babičce? Jaký asi byl život venku a jak se jí líbil život v útulku? Myslím si, že u každého zvířátka je to jiné, každý jedinec má za sebou něco jiného a záleží na okolnostech a daném příběhu, který požívá. Dala bych však ruku do ohně za to, že u nás byla Ingrid šťastná. Věděla, že přišla dožít, dávala nám najevo svou náklonnost. Byla šťastná, že má teplý pelíšek, hrstku jídla, potřebnou péči a lásku. Moc dobře věděla, kde je a proč.

Ingrid byla nesmírně milá, hodná a mazlivá kočička. Neuvěřitelně silným a dojemným způsobem nám dávala najevo svou náklonnost. Na její přízeň nelze nikdy zapomenout. I v posledních chvílích svého života, to když se loučila, byla nesmírně vděčná a oddaná. Koukala na mne a pomaličku odcházela za duhový most, vrněla a najednou vše utichlo. Na chvíli se zastavil čas a oči paničky se rázem zalily slzami.

Milovaná kočičí babičko Ingrid, i když je strašně těžké rozloučit se s tebou, tvůj odchod za duhový most s úctou přijímáme, protože víme, že pro tebe znamenal vysvobození. Už nebylo cesty zpátky a každý nový den by byl jen utrpením a bolestí. Přišel čas, kdy už by nepomohly žádné infuze, žádné léky, slzy, modlitby, ani prosby. Bylo nám ctí, že jsme o tebe mohli pečovat a zůstat s tebou až do poslední chvíle, tak jak se sluší a patří pro každou bytost. Spinkej a odpočívej v pokoji a klidu, srdíčko naše zlaté. Věříme, že se jednou potkáš s celou svou kočičí rodinou i babičkou, která o tebe pečovala v dobách tvé největší slávy, protože - co život rozdělí, smrt spojí navěky.

Vzpomínáme!

Všichni tví nejbližší ze srdíčkového útulku

Text: Kristýna Kacálková

OS Srdcem pro kočky

http://kocky-utulek.cz/