Rozloučení s kočičkou Hudýni


To, že přichází některé kočičky do útulku dožít, je věc známá. Vnitřně to buď cítíte, anebo v krátké době k této skutečnosti dospějete. Na druhou stranu ale přichází rozloučení s kočičkami, u kterých to absolutně nečekáte. Naivně si vždy myslíte, že bude vše v pořádku a o to víc jste poté překvapení, když se věci vyvíjí úplně jinak.

 

Jestliže patříte mezi vnímavější, dostáváte různé indicie. Mnohdy je ale rozluštíte až poté. Vnímala jsem totiž intenzivní pocit, že ztratíme kočičku z Dobřichovic. Nemohla jsem spát, rozebírala jsem tuto situaci s Michalem neustále a pořád dokola. Ztráta se v mém podvědomí týkala ale kočičky Aurinky, která přišla do útulku společně s kočičkou Hudýni. Aurinku nebylo možné uspat a kastrovat, a tak jsem se samo sebou obávala případné další zátěže. Až po smrti kočičky Hudýni jsem ale pochopila víc. Tíživý pocit se totiž vázal skutečně k tříbarevné princezně Hudýni.

To, že vše cítím intenzivně, dokazují skutečné případy. Uvedu jeden z nich. V den, kdy měla kdysi podstoupit kastraci bílá kočička Glorinka, byl na veterině chaos. Jeden vážný případ střídal druhý, a tak jsme si ji tentýž den nemohli na veterině vyzvednout. Glorinka si však v noci našla únikovou cestu, otevřela si dvířka klícky a schovala se. Tu noc jsem Michala budila, že se muselo Glorince něco stát, Michal ví své, přesto mne uklidňoval, že se nemusím bát. A skutečně jsme se brzy dozvěděli, že se po ní pátrá, ale z objektu ven se dostat rozhodně nemohla. Na pomoc mi tenkrát přijela tmavovlasá Veronika a Glorinku jsme společně s veterinářkou našly.

Ke každému útulku většinou patří i kastrační plán či kastrační program, jak kdo chce. Kastrační program znamená nechat kočičku prostřednictvím útulku vykastrovat, ubytovat ji na karanténě po dobu nezbytně nutnou a poté ji vypustit do původní lokality. Mnoho kočiček již bylo tímto způsobem vykastrováno a vypuštěno. No a mnoho dalších čeká na to, až se uvolní místo v útulku a přejde nařízená karanténa, aby ke kastraci mohlo dojít.

Setkali jsme se také s kočičkami, které přišly do útulku, měly kastraci podstoupit, ale jejich stav byl více či méně vážný, a proto muselo nejdřív dojít k léčbě a až následně k zákroku. Někdy se také stalo, že již nikdy ke kastraci vzhledem k vážnosti zdravotního stavu dojít nemohlo a kočička u nás zůstala již natrvalo z mnoha důvodů a příčin.

Píši text a jako zvukovou kulisu mám televizi. Právě běží srdceryvný seriál, ve kterém zemřel dvacetiletý chlapec po operaci. Hluboce se mne to dotýká, je jedno, že se jedná o film či nikoli, realita je totiž úplně stejná. Lékař operatér byl ze smrti mladého chlapce zdrcený, šel do baru a pravil směrem k servírce něco na způsob: „Stále přemýšlím, co jsem mohl udělat víc." Naprosto přesně ho chápu. I mne pokaždé napadá, co jsem mohla udělat víc. Třeba nic, ale co když třeba ano?

Smrt kočičky Hudýni nás hluboce zasáhla. Ačkoli jsme rozumní tvorové a chápeme, že smrt patří k životu, přesto je těžké ji přijmout. Také plně chápeme, že tohle se stát skutečně může, přesto není jednoduché přenést se přes nečekané situace.

Vzpomínám si na smrt maličké Títi: http://www.srdcemprokocky.cz/?q=node/1632, která přežila náročnou operaci 13. 1. 2012, ale byla na tom natolik špatně, že jsme se já a paní doktorka dohodly, že kočičku uspíme, protože pooperační potíže by byly veliké a naděje na život téměř žádná. Ukončení trápení bylo nejmilosrdnějším řešením. Tíťa na tom byla tak špatně, že jsem si přála stejně tak jako paní doktorka, aby v průběhu operace zemřela. Nic takového se ale nestalo, hubená a slabá Tíťa operaci přežila. Vše postupně odhaloval pohled do jejích útrob. V průběhu operace to vypadalo nadějně, ale postupně naděje uhasínala. Vím, jak nás to sebralo, musela jsem rozhodnout. Pamatuji si detaily, volala jsem Markétě motorkářce, volala jsem Michalovi, hledala jsem pomoc. Paní doktorka byla asi dvě hodiny na sále, vzalo ji to stejně tak jako nás. Pronásledovaly mne poté myšlenky, zda to bylo správné rozhodnutí. Vím, že ano, ale přesto ve mně tenkrát hlodalo pochybení. Myslím, že je přirozené vracet se k detailům a správnosti rozhodnutí. Vždyť rozhodnout o ukončení života je nevratná záležitost.

Každá smrt a ztráta bližního bolí. Nevím, zda je přijatelnější očekávaná smrt, nebo ta neočekávaná.

Zápisek z webu 19. 2. 2013: Nejsem schopná vypustit z hlavy myšlenky o kočičce Hudýni. Je mi to tak líto, že se s tím neumím jen tak vyrovnat. Vím, že to již nezvrátím. Viděla jsem ji zemřít, stejně tak jako již mnoho kočiček. Někdy se se smrtí vyrovnáte lépe, v případě Hudýni hůře. Pokaždé vás to dostane, jen teď je to takové ještě zoufalejší. Vidím zdravou krásnou kočičku, její oči, strach a naše myšlenky, aby byla co nejdřív u své babičky. Náhle přichází nehojení rány, rychlý zvrat, zvracení, oslabení, podivné stavy. Stále jsem si říkala, že tohle zvládneme, tohle přece nemůže být nic zásadního. Když se pro změnu Aurince otevřela rána na bříšku, nemohla jsem spát, jak osudově jsem to vnímala, Michala jsem na to upozorňovala a dokonce i lékařku Míšu Guliverkovou, která nás ten den navštívila. Vyprávěla jsem, jak jsem nemohla spát, jak se o Aurinku bojím, že je to divné, proč se rány otvírají? Až teď jsem pochopila, že ten krutý strach patřil Hudýni. Já jsem si moc přála, aby kočička byla zpátky u své babičky, aby byla doma venku v Dobřichovicích. Zvrat ale bohužel nabral rychlý spád. Je konec, Hudýni není, jen otázky v hlavě zůstaly. Kolikrát jsme přijímali „chcíplinky“ a nic se nestalo, Hudýni byla vypapaný macek plný síly, přesto přišel konec. Vím, že nezáleží na tom, jak kočička vypadá, přesto je dojem z vizáže vždy nejzásadnější. Vždyť například Ingrid a Norika byly na pohled nemocné, na kastraci nemohly jít. Ale Hudýni? Nejde mi napsat rozloučení, a tak alespoň prostřednictvím této rubriky zabrousím tu a tam na toto téma. Nechce se mi jen tak zapomenout, je to živé a zůstane to v nás. Vnučka i babička kočičky Hudýni smrt kočenky přijaly a tím mi tuto situaci nesmírně ulehčily. Nechci se tady kát a ani být hysterická, ale po dobu kastrací přebíráme za ty živé tvorečky přece zodpovědnost. Vím, že pokud v tom jela smrtelná nemoc, oslabení a imunita, stav jsem nemohla ovlivnit, ale napadá mne, co by bylo, kdyby pobytu u nás nebylo? Myslím, že je to přirozená otázka útulkové tetičky. Paní doktorka si myslí, že by kočička zemřela i ve své lokalitě, tak špatné to s její imunitou bylo. Já se však myšlenek o Hudýni přirozeně nemůžu zbavit, říkám si, jak by to s ní dopadlo, kdyby… Hudýni je kus nás, kus našeho bytí a kus našeho útulku. Na její oči nikdy nezapomenu. Pořád jsem věřila, že se to zvrátí, až se nakonec dostavily křeče a nebylo cesty zpátky. Máme podezření na FIP. Prosím, pozor, FIP neznamená vždy smrt. FIP pozitivní kočička neznamená smrt. Je X FIP virů, které neublíží a kočička žije dál bez jakýchkoliv potíží, ale mezi těmi všemi mnoha FIP pozitivními neškodnými viry se najde jeden, který zmutuje a kočička zemře a nelze to zvrátit (laicky vysvětleno). I ti největší odborníci cítí k FIP pokoru, protože neví...

My zatím nevíme, zda to bylo příčinou. Pokud ano, není se čeho bát u ostatních. Už dávno neplatí, co se psalo a mnohdy ještě píše v literatuře. Bohužel, kdo se s FIP setká a kočička mu zemře, zaujme automaticky vůči této nemoci respekt a strach. Hudýni, nemůžu jen tak zapomenout, byla jsem u toho, když jsi naposledy vydechla… Neumím dopsat rozloučení, nejde to. Bojím se vrátit k fotografiím a k videím, bojím se pohledu na kočičku. Aurinku hlídám jako blázen, bojím se. Věřím, že tohle se opakovat nebude, že tohle se týkalo jen Hudýni - doufám v to.

Jen lehce bych se chtěla vrátit k průběhu jejího onemocnění. Vše probíhalo standardně, až na nehojící se pokastrační ránu na bříšku. Hudýni prodělala revizi rány a život šel dál. Rána se konečně začala hojit a my jsme dělali vše proto, aby se kočička nedostala ani k nejšetrnějšímu stelivu a nenatáhla si tak do rány nějaký podnět k zahnívání. Záchodek jsme vystlali plenami. Našli jsme bobek plný parazitů, ale to ještě také nemuselo nic znamenat. Náhle začala kočička zvracet. Vyblinkaná byla ale pouze kapsička a následně hromádka, která obsahovala sliny a jakoby zápach z mrtvých parazitů. Žaludeční šťávy však ani jednou neobsahovaly skutečného parazila. Následující den jsem pro jistotu zajela na veterinu, absolutně jsem netušila, co bude následovat. Netušila jsem, že se to celé až tak krutě zvrhne. Stále jsem si říkala, že přestojíme onemocnění, zastavíme zvracení a kočička bude fit. Vždyť mnoho kočiček na tom bylo daleko hůř a zvládly to. Opak byl však pravdou. Při již zmíněném pátečním vyšetření, kdy Hudýni jen blinkala, ale nevypadala úplně špatně, jsem z přepravky cítila hnilobu. Bylo mi to divné, vždyť kočička byla přeci v čisté přepravce a rána již rozhodně nezahnívala. Bohužel, ten strašlivý zápach jí vycházel ze zadečku. Po celou dobu však neobsahoval průjem jediného parazita. Z tohoto dne si nesu ještě jeden hrůzostrašný zážitek. Po cestě na veterinu jsem nakukovala do přepravky a myslela jsem, že tam již leží kočička bez známek života, to ale jen tvrdě spinkala. Při osudové páteční kontrole mne paní doktorka upozornila, že se vše ještě může zvrátit, ale výsledky hematologie jsou velmi špatné. Údajně stačí, aby kočička dostala pouhou rýmu a svůj vážný stav již nemusí zvládnout, protože nemá žádné obranné látky. Víc, že ukáže rozbor krve v laboratoři. Hudýni dostala infuze, léky a všichni společně jsme vyrazili do boje. Její zdravotní stav se vyvíjel směrem dolů, ale i přesto jsme doufali v dobré a dokonce byl stanovený další termín kontroly na veterině. Vždyť jsme podobné stavy (i mnohem horší) již zažili, doufali jsme i tentokrát v šťastný průběh nemoci.

Po zmíněném pátku nastal perný víkend a nedělní návštěva veteriny. Oči kočičky získaly zvláštní tvar, zornice byly stažené do štěrbinek a nehýbaly se. Vše nasvědčovalo regulérní otravě organizmu, přesto byly krevní zkoušky o fous lepší. Mírné zlepšení bylo zřejmě způsobeno pročišťováním organizmu infuzemi. Hudýni byla otestována na smrtelnou kočičí nemoc FIV – syndrom ztráty imunity, krevní zkoušky této nemoci nejvíce napovídaly. Veterinární test měl negativní výsledek, což ale nemuselo ještě stále nic znamenat. Vždyť stejný test může za týden či dva vyjít úplně jinak. Této chorobě napovídalo úplně vše, ale samozřejmě s tím, že nemoc se v plné síle rozvinula oslabením imunity po kastraci. Veškeré dostupné informace, které máme k dispozici, nyní znějí - ztráta imunity, napovídalo tomu vyšetření na veterině i to laboratorní.

Každou smrt a ztrátu vždy pečlivě rozebíráme, mluvíme o ní, dohadujeme se a vše dopodrobna řešíme. Nemůže se tedy na nás nikdo zlobit, že se tím trápíme a zaobíráme. Stala se velká událost, zemřel člen naší domácnosti a vůbec nezáleží na tom, jak dlouho tady byl. Už dlouho jsem neměla tak silný pocit a toužebné přání, aby už byly kočičky zpátky ve svém teritoriu v Dobřichovicích. Zákonitě jsem smrt musela vycítit, jen mne to prostě ani ve snu nenapadlo a už vůbec jsem si nic takového nepřipouštěla.

Další kontrola byla stanovená na středu, museli jsme dát nemoci prostor a čas. Všichni jsme se domnívali, že nejvíc paseky napáchalo začervení a případná otrava. V tuto chvíli ale již víme víc a možná právě proto kočička parazity v dalším průběhu nemoci nevylučovala. Hovínko s parazity bylo nalezeno ještě před jejím zhroucením. To, že zemřela, mohlo mít mnoho příčin a s největší pravděpodobností osud kočičky zpečetil syndrom ztráty imunity. To ale v žádném případě neznamená, že by se nemělo pokračovat v kastracích kočiček v Dobřichovicích.

V neděli jsem se vracela na veterinu ještě jednou pro další léky. Vše bylo divné a jiné.

V pondělí ráno přišel zlom, kočičku jsme sice zavodnili infuzí, ale poté se dostavily křeče, volala jsem Michala, ten se mne snažil uklidnit. Poprvé jsem si zcela vážně připustila, že to nezvládneme. Vyrazila jsem do Prahy do Vetcentra, kde ordinují NONSTOP. Na veterinu jsem ale nestačila dojet. Hudýni dostala křeče, několikrát zalapala po dechu a zemřela. Je pro mne důležité provázet zvířátka na druhý břeh, ale v některých případech bych si byla bývala přála, kdyby se jí raději dostalo poslední injekce. Nemohla jsme kočičce jí již pomoci. Vrátila jsem se tedy na Kladno a hodinu a půl jsem v autě čekala, až otevřou naši veterinu, kde jsem se s ní naposledy rozloučila. Nemohla jsem se z toho všeho vzpamatovat. Paní doktorka nechápala i chápala a já jsem měla naprosto stejné pocity. V pondělí ráno ještě v útulku jsme poprvé naměřili kočičce zvýšenou teplotu. Jiný větší teplotní výkyv jsme po celou dobu nezaznamenali.

Péče o kočičky, setkání s nimi i vámi nás posouvá dál. Vše nám připadá spjaté s jakousi vyšší mocí.

Milovaná Hudýni, budeme na tebe s úctou a pokorou vzpomínat. Zůstaneš už navždy naší nedílnou součástí. Zůstaneš již navždy v našich srdcích a duších.

Tví nejbližší.

 

Text: Kristýna Kacálková

OS Srdcem pro kočky

http://kocky-utulek.cz/


Vanda Ročková
Napsáno: 9.3.2013 15:43:58

Forum.

Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu moje-kocka.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: Copyright moje-kocka.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@moje-kocka.cz; Redakce:info@moje-kocka.cz