Příběh o dvou adoptovaných kočkách


Pokud uvažujete o adopci kočičky z útulku, možná vás následující příběh přesvědčí, že dát šanci opuštěné kočce (nebo rovnou několika kočkám), může být skvělá věc pro všechny členy rodiny.

 

Příběh byl uveřejněný prostřednictvím projektu Nekupuj. Adoptuj!

 

Kočky domácí – Summer a Lord Darth Vader - z Městského útulku Brno.

 

Kdysi za dávných časů jsem žila na statku. Kolem mne bylo neustále mnoho zvířat – koně, krávy, psi, draví ptáci… Někdy se objevila i kočka. To se stávalo ovšem jen sporadicky, protože naši psi jsou bohužel kočičí zabijáci. Pak nastaly moc ošklivé časy a my nakonec s bráškou a maminkou skončili na jižní Moravě „jen“ s pejskama.


Co už není tak dávno (podzim 2010), je doba, kdy jsem studovala vysokou v Brně. První měsíce v naprosté izolaci od zvířat (dva chrty do levného podnájmu nebo na kolej fakt nedostanu) se daly ještě snést. Můj přítel Tomáš (pocházející z nezvířecí rodiny plné alergiků) mi dokonce koupil křečka, abych tolik nestrádala. S křečkem Sheldonem jsem to nějaký ten měsíc vydržela. Horší chvíle nastaly, když přítel začal trávit více času v práci než doma. V té době jsem pracovala jako servírka od 7 do 8 a byla to jakási výmluva, proč zvířátko mít nemůžu. Jednoho dne se ovšem všechno změnilo. To jsem tehdy omylem navštívila stránky brněnského útulku… Kočka si mne osvojila přes internet!


Můj drahý byl jako obvykle v práci (non stop celý týden, co tam dostali gauč, tak tam i pomalu spal) a já se naprosto zbláznila. Jakmile jsem kočičku uviděla, zavolala jsem do útulku, kdy je možno si ji vyzvednout – prý můžu klidně hned. Během jedné hodiny jsem doma měla kočičí záchůdek, kočkolit, misky, kapsičky, granule a přepravku. To, že jsem bydlela na ubytovně v jednom pokoji se společnou koupelnou a kuchyní, mi v tu chvíli jako problém nepřišlo. Nicméně jsem asi dvě hodiny od telefonátu seděla v tom útulku a čekala na krásného šedého (k smrti vyděšeného) tygříčka. Vlastně tygřici. Začátky byly krušné, bolestivé a uplakané. Zanedlouho mi moje zvířecí přítelkyně vysvětlila, že potřebuje mnohem více prostoru k životu – začala chodit na chodbu mezi ostatní pokoje. Když jsem byla v práci, Summinka někdy hodně dlouho plakala a ostatní studenti si na ni stěžovali. Ti, kteří si s ní ze začátku hráli, přestali. Summer byla totiž velice agresivní ve všech svých hrách. Kousala a škrábala do krve. Po nákupu mnoha hraček a hraní si někdy i hodinu denně (v podstatě pokaždé, když začala útočit) problém ustoupil do pozadí. Rozhodla jsem se tedy ukázat své „dítko“ mamince, bráškovi a tehdy roční sestřičce. Jasně, bála jsem se. Vzít „útočnou“ kočku k miminku. Ovšem moje sestra Anička si kočku úplně zamilovala a Summ si zamilovala její hračky. Postupem času přišly i finanční problémy – Summer začala trápit vyrážka na hlavičce, která se stále vracela a Summinka vypadala „olezle“. Nikdy ovšem nebudu litovat své zběsilé akce a vždycky budu tu svoji chundelatou (sem tam olezlou) princezničku milovat.


V červnu 2011 můj pokojíček na ubytovně tedy ovládla kočičí královna Summer (zabila Sheldona). Poté nastalo několik stěhování v rámci Brna a výlety k „babičce“ na jižní Moravu. Někdy na podzim rezignovala i rodina Tomáše a Summinka měla hned další „prarodiče“. Já začala cítit, že jedna kočička je málo. Od června jsem pročetla hodně článků, diskuzí, předplatila si časopis o kočkách. Schválně, kolik myslíte, že najde člověk článků pouze o jednom zvířátku v domácnosti? Jenže co s chlapem z nezvířecí rodiny? Můj drahý měl řadu námitek: „Jedna kočka bohatě stačí, jsme studenti, nemůžeme si to dovolit. Navíc, co když onemocní i tahle druhá? Kde vezmeme další peníze na veterináře? A toho kočkolitu... To taky není nejlevnější záležitost.“ Samé komplikace. Naštěstí se na mne usmálo štěstí v podobě kočkomilné kamarádky. Bohužel alergické. Tak jako mého alergického chlapa „vyléčila“ Summer (prostě chvilku otékal a smrkal), tak by mohlo malé koťátko „vyléčit“ moji kamarádku. Navrhla jsem tedy své kamarádce, že si může pořídit koťátko, že bude u mne doma a že ona k nám bude denně chodit a zvykat si na něj – postupně, aby hned nedostala záchvat. Takto to bylo v únoru oznámeno doma mé milující polovičce. Potom nastalo období přemlouvání přítele, že je to fakt dobrý nápad a také období „hledání vhodného koťátka“.


Když už jsem to skoro vzdala, protože každé koťátko, které si kamarádka vybrala, mělo „nějaký“ problém, prostě jsem přemluvila Tomáše (červen 2012) a jeli jsme do brněnského útulku znovu. Po příjezdu nám paní ošetřovatelka vysvětlila, proč zrzavé (polodivoké) kotě není dobrý nápad a donesla v náručí klasickou domácí mourovatou kočku. Podala ji Tomovi, a jak se říká, byla to láska na první pohled. I když tady asi na první dotek. Jakmile si Tomáš kotě vzal a kocourek začal okamžitě příst a ťapkat mu maličkou pacičkou na brýle, v tu chvíli jsem věděla, že je náš. Celou cestu domů si s Vaderem („Když už je to kotě moje, tak se bude jmenovat Lord Darth Vader“) povídal, mazlil ho, utěšoval a sliboval mu kapsičky. Byl to tak nádherný pohled, když se nezvířecí člověk zamiloval do kočky. Večer po hladkém seznamování (Summer koťátko přijala, ne vřele, ale už ten večer ho akceptovala a spinkali kousek od sebe), mi můj přítel řekl: „Víš, já jsem nevěděl, že kočky jsou i hodné a mazlivé. Já myslel, že každá kočka je jako Summer, taková útočná a nebezpečná…“.


Od té doby spolu žijeme jako největší boháči na světě. Vader je Tomovi asi opravdu vděčný, protože jej očividně zbožňuje. Ráno ho něžně budí pacičkou a olizuje mu bradu. Summer teď útočí na Vadera (nejlepší rvačky jsou ve 3h ráno, když ve 2h jde Tomáš spát) a Toma stále nerespektuje jako právoplatného člena rodiny (i když už s námi tráví mnohem více času). Snaží se zachovávat si nadhled, jakože teď máme prcka, tak ji už konečně nebudeme otravovat potřebou mazlení. Ovšem stane se, že se někdy v noci probudím a Summer spinká u mne na hrudníku nebo stočená v rohu na polštáři u mojí hlavy.


A co říct na závěr? Ani v jednom okamžiku mojí touhy po zvířecím příteli jsem neuvažovala nad možností nevzít si zvířátko z útulku. A to jsem vychovávána v duchu chovatelském – moje maminka je chovatelkou arabských chrtů. A v životě by mne nenapadlo, že mě někdy bude antizvířecí Tomáš vyhazovat z postele, protože si tam zrovna chce jít lehnout kočka.


Text: Jana Malinovská

 

Příběh byl přejat z www.nekupujadoptuj.cz

 

 


Vanda Ročková
Napsáno: 26.4.2014 23:37:49

Forum.

Ještě nikdo nediskutoval.
Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu moje-kocka.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: Copyright moje-kocka.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@moje-kocka.cz; Redakce:info@moje-kocka.cz