Příběh kočičky Niny


Bylo středeční odpoledne, měsíc červenec vstoupil do druhé poloviny své vlády. Ten den jsme měli přijímat kocourka Honzíka. Volná místa v útulku však již téměř žádná nebyla, a pokud ano, tak v rámci mnoha rizik pro kočičky nově přijaté a také pro ty, které u nás už bydlely. Honzík měl u nás dojednané místo z nouze, nacházel se v nebezpečné lokalitě a bylo mu potřeba zajistit azyl.

Jana s Míša byly na cestě z práce pro kocourka Honzíka. Holky nestačily dorazit ani do Kladna, kde se nacházel, když jim osud do cesty přihrál jinou kočičku.

Janě a Míše se naskytl poblíž zastávky pohled na kočičku ležící bez hnutí poblíž „antoníčka“ (rozvodová skříňka). Vypadala naprosto vysíleně a na kožíšku jí již hostovaly mouchy. Holky věděly, že máme omezená místa a nemůžeme přijímat, a proto chtě nechtě upřednostnily vysílenou kočičku ležící poblíž zastávky v Buštěhradě před kocourkem Honzíkem z Kladna.

Příjem Ninunky, Jana a Míša: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/prijem_z_Bustehradu_-_kocicka_Nina_...

Kočička dostala jméno Nina, které bylo odvozeno od slova „antoníček“ a jména Antonín. Ninunka byla od chvíle přijetí k nám do útulku citlivá na dotyk a bolestivá. Třetí víčka měla povytažená, což vždy upozorňuje na nějaký problém. Jednalo se o starou protivnou kočičí babičku. Nebylo se jí ale co divit, nám by se také nelíbilo, kdybychom byli zavření v kleci a prožívali další nedůstojnosti nehodné starší kočičí dámy.

Kdykoliv do útulku přijímáme starší zvířátko, první cesta vede vždy na veterinu, to abychom nechali kočičce vyšetřit krev a ujistili se, zda je vše v pořádku. Ninunka nebyla kočička plachá, ale tak výraznou „nespolupráci“, jsme opravdu ještě nikdy nezažili. Sice jsem ji dokázala bez potíží dopravit na veterinu, ovšem poté s ní už byla manipulace naprosto nemožná. Ačkoliv jsem použila veškeré dostupné lsti, jak ji udržet v klidu, neměla jsem nejmenší šanci. Nechala jsem ji tedy na veterině, kde se večer po cestě z práce zastavil Michal, který s přivřenými víčky Ninunku alespoň nějak usměrnil.

Vyšetření krve prokázalo, že má nemocná játra i ledviny. Nejednalo se o nic zásadního, ale přesto byla potřeba její stav řešit infuzemi. V duchu si přemítám, že jsme vlastně horší manipulaci ani s plachým zvířátkem nikdy nezažili, bylo to velmi náročné a zoufalé.

Ninunka byla umístěná do klece v pokoji zvaném zagarážák. Uložila se do záchodku, který nehodlala opustit. Do záchodku bylo nutné sypat silikonové stelivo, neboť o sebe nepečovala a nečistila se, a tak měla stále zanesený zadeček. Opouštěla záchodek pouze za účelem krmení. Za dobu, co u nás bydlela, se u ní střídal pevný bobeček s průjmem. Říkali jsme si, že je nutné sjednotit krmení, aby neměla potíže. Mýlili jsme se!

Den ode dne se nám přestávala líbit, kontaktovali jsme proto veterinu. Manipulace s ní byla absolutně děsivá doma i na veterině. Aby mohla být vůbec ošetřená, musela být uvedená do lehké narkózy. Bez ní by nebyla možná kanylace a nezdařil by se ani odběr krve, jak divoce se vždy bránila. Ninunky obrana byla naprosto neuvěřitelná až šílená.

„Ninunko milá, po nutné karanténě jsem tě měla v duchu již zařazenou v hlavní skupině, to abys doplnila trojičku – Ťapka, Gaia, Nina.“ Kdo sleduje náš web, ten ví, že holky k sobě prostě patří. Jedná se o starší dámy s horší kvalitou srsti, ale kočičky jsou to naprosto úžasné a výjimečné. Vzpomínala jsem na to, jak byla kdysi stařičká Ťapinka nesnesitelná a protivná, ale časem vše ustoupilo a z Ťapky je přátelská a milá stařičká kočičí dáma. Úplně stejně jsem to viděla i s Ninou. Viděla jsem dokonce Ninu někde dál, jako bychom se s kočičkou už dlouhou dobu znaly – já a Nina – ohromné pouto. Viděla jsem ji spokojenou, zařazenou v hlavní skupině kočiček a těšící se příjemnému stáří. Nestalo se tak.

Pár dní před vysvobozujícím koncem ze sebe Ninunka vylučovala sraženiny obalené krví. Téměř denně jsme s ní byli na veterině s novými informacemi, které jsme neustále zjišťovali. Nahmatali jsme dokonce kočičce ohromnou bouli na bříšku, mohlo se jednat s největší pravděpodobností o cystu, ale bez vyšetření nebylo nic jisté, mohlo jít také o nádor. V tu chvíli nebyla ale boule podstatná, jednalo se o jeden z mnoha faktů.

Nakonec jsme odeslali sraženiny vycházející Ninunce ze zadečku do laboratoře k diagnostice. V laboratoři se přišlo na to, že je silně začervená parazity, které nelze odčervit standardní cestou odčervovacími prášky. Ninunka byla napadená parazitem Cryptosporidium a Giardia tak silně, že by měla co dělat i mladá kočička, aby se parazitům ubránila. Střeva měla v naprosto šíleném stavu.

Chytali jsme se poslední šance, chvílemi to vypadalo, že Ninunka chytá druhý dech, a tak jsme bojovali. Přišlo i na mazlení a maličko i papání. Jakmile jsem viděla, že přichází krize, volala jsem na pomoc všechny anděly vesmíru a lékaře světa. Vždy jsem byla lékaři ubezpečená, že kočička „zatím“ na uspání není, že bojuje. Měla jsem vnitřní pocit, že tomu tak není, ale jako každý smrtelník jsem si přála jí pomoci.

Skutečné vysvobození však již spočívalo pouze v pomoci kočičce odejít na druhý břeh.

Pokaždé se snažíme udělat maximum a pere se v nás mnoho pocitů. Navíc léky na konkrétní parazity byly nasazeny jen dva dny před skutečným koncem, a tak nebylo pochyb, že musíme vyčkat. Jenže taková směsice onemocnění by byla nálož i pro mladou kočičku, natožpak pro stařičkou nemocnou kočičí babičku Ninu. Říkala jsem si, co by asi nastalo poté, kdyby se jí podařilo dostat ze střevních potíží a zbavit jí úporných parazitů? Co bychom řešili poté? Játra, ledviny, cystu anebo nádor? Mělo vůbec smysl kočičce pomáhat léčbou? Snad tisíckrát jsem si tuto otázku položila. Někde uvnitř jsem věděla, že toto není dobré, že přichází nevyhnutelný konec a každá další léčba už je pro ni jen trápením. Přes veškeré zavodňování se Nina ztrácela, chřadla, byla naprosto dehydrovaná.

Ninunka pro nás byla další velkou lekcí. Nebyla vůbec náhoda, že nám ji osud přihrál do cesty. Kočička nám měla ukázat další jasný směr. Já osobně jsem zčásti probuzená a mám za sebou velkou zkušenost. Léčit ano, ale ne za každou cenu, myslím si. „Pomoc není jen léčba. Pomoc je i umění ukončit včas léčbu marnou – trápení,“ zní mi stále v hlavě zpráva milé slečny Míši – lékařky a zároveň paničky našeho kocourka Guldy. Ano, naprosto souhlasím, je to skutečně tak.

Velké poděkování patří Zuzce Princové, která Ninunku v meditaci hýčkala a nesla ji ponořenou v růžové energii až k místu zrození. Po celou dobu zůstala Ninunka na stejném místě, bez toho aniž by prošla branou zrození. Tam, kam jiné duše i v pohrouženém stavu s radostí doletí, Ninunka ležela nehnutě několik dní a neměla sílu se zvednout a dojít k cíli. Naprosto stejně se chovala Ninunka doma v útulku a naprosto stejně se chovala Ninunka ponořená do růžové energie v meditacích. Zuzka Princová k nám již neodmyslitelně patří, provázela ji vlastně po celou dobu její životní cesty, co byla kočička u nás.

Po smrti Ninunky její nálezkyně a zároveň naše holky Míša a Jana napsaly: „Myslíme na vás, jak se vzpamatováváte z odchodu Ninunky, byla kočinka celá slabá od začátku, tam, co jsme jí našly, ležela jak uzlíček a neměla sílu bojovat proti nákaze a na tom místě, co byla, by to taky nedala, divná situace bez dobrého konce, dvě možnosti, jak dojít k témuž, stálo vás to spoustu sil, jsme rády, že už je jasno, na dně srdíčka mír, Ninunce je už zase dobře...“

Ninunky poslední cesta: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Ninunky_posledni_cesta_16.8.2012

Ninunko milá, vzpomínáme na tebe s velkou úctou. Tvá poddaná – panička Kristýna se doposud nenaučila přijímat smrt a tím pádem i jasné vykoupení a vysvobození z tohoto světa. Panička se smrti zatím stále bojí a neumí s ní správně naložit. Ninunko, ty jsi mi ukázala opět to, jak moc smrt k životu patří, přesto se nedokážu bez emocí s tvým odchodem vypořádat. Tuze moc se všechno ve mně bije – tvůj důležitý odchod rovný vykoupení s neutuchající touhou ti léčbou pomoci. Lékaři ti chtěli dát šanci a já jsem si to ve skrytu duše také moc přála, přestože jsem někde uvnitř tušila, že je konec, tajně jsem však doufala, že tě léky spasí. Doufání bylo bohužel jen prodlužováním něčeho nezvratného. Každé tělíčko může se stejnou nemocí bojovat jinak. Tam kde jeden bez potíží vítězí, druhý umírá. Anebo snad vítězí ten, který umírá?

Nedokážu si vůbec představit tvůj život, Ninunko. Odkud jsi pocházela, proč ses ocitla na místě, kde jsi byla nalezená? Proč zrovna tam? Vždyť sis mohla najít nějaký temný kout, tak jak to mají kočičky ve zvyku, přesto jsi, Ninunko, čekala na Janu a Míšu, až tě odvezou k nám. Opět chápu celou neuvěřitelnou situaci, přesto jsem z toho opět udivená.

Nikdy na tebe nezapomeneme, Ninunko. Už navždy zůstaneš s námi. Vzpomínáme!

Za všechny tvé blízké,


Kristýna

OS Srdcem pro kočky

http://kocky-utulek.cz/


Vanda Ročková
Aktualizováno: 26.8.2012 11:47:08
Napsáno: 26.8.2012 11:45:08

Forum.

4.11.2016

Alice

Nam zemrela kocicka v pondeli.Bylo ji skoro 17 let.Byla porad v dosti dobrem stavu,i kdyz uz bylo videt,ze zacala starnout.Rano byla vzdy prvni na snidani u stolu,sedela na zidli a predni packy si dala na stul a cekala na kousek masla a pasty pro persanky.Dopoledne zase sedela v kuchyni na stolku a divala se jak varim. Ve ctvrtek zacala byt divna,nedla,pocurala se,pak si lehla,vypadala ze je mrtva.O pulnoci jsme vzbudili naseho veterinare,ten ji udelal krevni testy-vysledek selhani ledvin.Dva dy se ji snazil lecit 24 hodin ji cistil krev,bez vysledku.V pondeli chudinka lezela napojena na kapacky,smutne se na nas divala.Tak jsme ji dali pusiky na rozloucenou a dostala injekci na uspani.Bylo to strasne.Ale uz se nedalo nic delat.

Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu moje-kocka.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: Copyright moje-kocka.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@moje-kocka.cz; Redakce:info@moje-kocka.cz