Obyčejný příběh (ne)obyčejného kocoura


 

Vše začalo před dvěma lety v blízkosti královského hradu Karlštejn. Jedné vesnické kočičce, která se z neznáma (možná až z hradu) zatoulala do Třebáně, se narodila čtyři koťata. A jak už to tak u tuláků bývá, najednou nikdo nevěděl co s nimi...

 

Ve vesnici je nikdo nechtěl a tak se stalo, že se koťata dostala do útulku k tetě Kristýně. Maličká klubíčka, teď už bez maminky, se choulila v karanténní kleci v „zágarážáku“, ale strach neměla. Byla už to samostatná koťátka, která způsobně chodila do záchůdku a dokonce už baštila granulky. Jejich kožíšky byly samá blecha a o červících ani nemluvě. Tak je to ale vždy, když do útulku přijde venkovní neopečovávaná kočička. Kristýna pak zahajuje očistu, která je nutná, ale neoblíbená. No řekněte: „Kdo z vás si dobrovolně nechá strkat pilulky do tlamičky?“.

„Děly se divné věci, ale byli jsme spolu... Čtyři bráchové proti všem. každou chvíli nás nějací lidé brali do ruky, chovali, něco brumlali a pak zase šup do klece. Teta tu pořád uklízela, rejdila s takovou hlučnou mašinou, utírala a kapala nám očička. No řeknu vám, chvíli klidu jsme neměli. Jedině bráchovi Kentíkovi to bylo jedno, od narození byl hluchý a navíc i nebojácný. Nic ho nevyvedlo z míry, hrál si, a tak se taky všem nejvíc líbil. Uběhlo jen pár dní a přišla zase návštěva, ale tentokrát to bylo jiné, v naší kleci po jejím odchodu chyběl Kentík. Ani jsem si na to nestačil zvyknout a byla tu další návštěva. A co myslíte? Šup se mnou do takový bedýnky a pak cestování autem někam daleko. Plakal jsem, ale moje panička, teď už můžu říct moje milovaná panička, na mě neustále mluvila a povídala, že se nemusím bát. Tak jsem se nebál, byl jsem statečný a když na mě doma koukla velká kočka, klidně jsem zasyčel. Ta velká se urazila a pár dní se mnou nemluvila, ale i tak jsem od ní okoukal, jak to doma chodí. Naštěstí moje (v současné době) bezva kámoška Meguška brzy pochopila, že je se mnou legrace a začali jsme vymýšlet vylomeniny. A teď jsme nerozlučná dvojka! Některé naše zážitky už vám Meggí napsala, ale dnes je to můj příběh. Příběh obyčejného kocoura, který našel svůj domov a milující páníčky. A to všechno díky dobrým lidem a hlavně díky Kristýně a Michalovi. Nebýt jich, možná bych se dnes toulal venku, měl prázdné bříško, kožíšek plný blech, možná by o mě nikdo nevěděl. Možná by tu místo mého psaní psala teta Kristýna zcela jiný článek.

A proto, prosím lidičky, pomáhejte tetě v její práci. Není nad to mít svůj pelíšek a lidskou ruku, která vás pohladí.

 

Zdraví Bártík (kdysi na pár dní Kubík)

Text: Jana Syblíková

 

Článek z laskavým svolením přejat z www.kocky-utulek.cz


Vanda Ročková
Aktualizováno: 18.5.2013 14:37:03
Napsáno: 18.5.2013 14:34:52

Forum.

30.5.2013

Miloš Vopelák

A proto, prosím lidičky, pomáhejte tetě v její práci. Není nad to mít svůj pelíšek a lidskou ruku, která vás pohladí... Pomáhejte...Zvíře vám péči a lásku oplatí; bez falše a s přímostí, jež je vlastní jen zvířatům.

Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu moje-kocka.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: Copyright moje-kocka.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@moje-kocka.cz; Redakce:info@moje-kocka.cz