O Jožkovi


„Babí, babí, tohle koťátko si vyber, to je nádherné!“ Vnouček Adámek si Jožku doslova vykřičel. Babička tedy neváhala a sáhla po maličkém kocourkovi. „Budeme mu říkat Jožinek“, pravila. A tak se stal maličký Jožka babiččiným společníkem a přítelem v časech dobrých i zlých. Malý Adámek za babičkou pravidelně jezdil na prázdniny a na Jožku se vždy ohromně těšil.

 

Babička Jožku doslova milovala. Ti dva k sobě neodmyslitelně patřili. Kocourek jí vyplňoval volné dny. Když byl ještě koťátko, byl velmi aktivní, zlobil a skákal. Časem se zklidnil a zvážněl a s babičkou trávil veškerý svůj volný čas. Koukal s ní na televizi, chodil s ní na zahrádku i do postele  (jak jinak). Čas plynul a oběma přibývala léta.

Babička vážně onemocněla a cítila, že již ztrácí tu správnou vitalitu a sílu. Pokaždé, když ji navštívila její rodina, ujišťovala se, zda se o kocourka postarají, až tady jednou nebude. „Ale babí, tohle neříkej, ty tady budeš ještě hodně dlouho“, pravili rodinní příslušníci a babičku utvrzovali v tom, že o jejího milovaného Jožku bude perfektně postaráno. Přesto se ujišťovala stále dokola…

Čas plynul dál, babička chřadla a nakonec Jožku pro nemoc a pokročilé stáří opustila. Duše těch dvou však zůstaly navždy spojeny a babička Jožku denně pozorovala z nebeských výšin a rozmlouvala s ním. Chápající Jožka vše naplno vnímal. Přesně tak, jak to umí jen osamělé zvířátko. Babička mu vysvětlovala, že pro něj nastanou zlé časy, ale aby se ničeho neobával, protože vše zlé  jednou pomine.

Jak to již často bývá, rodina se pídila po tom, co po babičce movitého zůstalo a s Jožkou už se bohužel vůbec nepočítalo. Nejjednodušší bylo vypustit ho ven a víc se o něj nestarat. Než by se vše po babiččině smrti vyřídilo, Jožku by stejně nikdo do domečku nejezdil krmit a už vůbec nepřipadalo v úvahu, aby si ho rodina vzala k sobě domů. Babiččin vnuk Adam, který se kdysi zasadil o to, aby si babička vybrala právě Jožku, protestoval proti kocourkovi nejvíc. Stará paní tady už nebyla, a tak nebyl důvod kocourka na časy budoucí zajistit. Adam už nebyl malé dítě, které se nadšeně těší na zvířátko, ale stal se dospělým člověkem s naprosto odlišnými zájmy.

Tou dobou již starý a nemocný Jožka zůstal opuštěný venku a musel se naučit proplouvat velmi těžkým životem dál. Nikde nebylo bezpečno. Dnem i nocí o sobě dávaly vědět nástrahy všeho druhu. Nějaký bláznivý člověk po venkovních kočičkách dokonce střílel a Jožka se brokům bohužel také nevyhnul. Začal doslova boj o přežití. Přespával pod schody domečku anebo v blízkém křoví. Byla mu zima, kousaly ho blechy a sužovaly ho další hladové breberky. Následující události v jeho životě byly moc smutné a tragické zároveň. Vše bylo naprosto odlišné, než na co byl  zvyklý, když ještě bydlel se svou milovanou babičkou. Navíc ho přestaly poslouchat klouby, zadní nožky za sebou sotva tahal. Pusinku měl prostou zoubků, a proto také nehrozilo, aby si sám něco ulovil. Venkovní život se na něm podepsal ještě víc.

Vysílený Jožinek bloumal okolím a v posledním tažení zachytit pohledem domeček a lidi na zahrádce. Začal se jim ukazovat stále častěji, a tak dostal alespoň něco málo do mističky. Jenže Jožka nebyl jejich kocourek a k tomu měli milí lidé svých starostí až nad hlavu, a proto nebyli z nemocného kocourka dvakrát nadšení. Dočasný venkovní azyl však stařečkovi přesto poskytli. Jožka za sebou tahal nožičky a tou dobou se sotva ploužil, ani nízký plot nebyl schopen přeskočit, tak žalostný byl jeho stav. Byl životem zklamaný, vážně nemocný a ztrápený.

Jen tak mezi řečí se o něm v práci zmínila paní, která Jožku venku dokrmovala. Řekla to našim holkám - Janě a Míše. Holky neváhaly a zajistily mu pomoc...

 

Očima Jožky

...Nechápal jsem, co se stalo. Najednou tady nebyla moje milá babička. Odvezlo ji bílé auto, prý do nemocnice. Stále se nevracela, ale čím dál tím častěji do našeho domečku docházela její rodina. Babiččin vnuk Adam, který si se mnou kdysi tolik hrál, mi bez jediného slova na vysvětlenou zamezil přístup do domu. Udělal jsem na něj smutné kocouří oči, ale ani to nepomohlo. Poté dům na delší čas osiřel.

Nevěděl jsem, co se děje a byl jsem naprosto ztrápený životem, který se mnou pořádně zametal. Denně jsem duševně naslouchal své paní, která mne na věky věků v říši plné zmatků opustila. Trápil jsem se, byl jsem starý, nemocný a unavený. Srst na mně visela, byla povadlá a špinavá. Svědily mne kousance a štípance od všemožných breberek. Pořád dokola se mi před očima promítal hrůzný obraz temných venkovních stínů, které mne po vyhození z mého domečku neustále pronásledovaly. Byla mi strašlivá zima, byl jsem mrzutý a zklamaný. Přál jsem si, aby už bylo po všem. Trpěl jsem zimnicí a pomaličku jsem odcházel steskem.

V druhém polovině března jsem se dostal do útulku ve Vrbičanech. Vrčel jsem, protože mi bylo moc úzko, netušil jsem, co bude následovat. Nová panička ze mne měla trošku strach, cítil jsem to. Vůbec nevěděla, jak se mnou naloží druhý den, až spolu pojedeme k lékaři.

V útulkové karanténní kleci jsem se zavrtal do dek. V duchu jsem myslel na to, že mi alespoň není zima. Na zub se tady také něco našlo. Nikdo mne však nemohl přesvědčit o tom, že již nechci a ani nedokážu bez své milované babičky normálně žít. Protože jsem byl již starý a dle zákonů vrbičanského útulku se provádějí stařečkům krevní testy, jel jsem druhý den na plánované vyšetření. Krevní testy dopadly vcelku dobře. Páníčkové dostali instrukce, abych byl pod přísným dohledem, protože jsem za sebou tahal zadní tlapičky. Pár dní jsem v novém domově něco málo snědl a byl jsem vděčný alespoň za teplý pelíšek v podobě dek. Jakmile mne páníčkové odčervili, breberky z kožíšku padaly jedna za druhou, až jich byly deky plné. Panička byla z mého vrávoravého chození dost vykulená. Neuměl jsem totiž pořádně chodit a ploužil jsem se na záchod jako kačer.

Po pár dnech mi začalo být tuze moc špatně, bolelo mne bříško a začal jsem zvracet. Vzhledem k mé náhlé apatii a velkému nechutenství se mnou jela panička za panem doktorem, který mi odebral krev a vyslovil vážné obavy. Druhý den jsem byl uveden do lehké narkózy, přičemž mi byla z bříška vysátá tekutina hnědé barvy. Probuzení po zákroku bylo šílené. Lékaři hovořili o postižení jater s velmi špatnou prognózou. Páníčkové mne zavodňovali pod kůži. Na jedné z veterinárních klinik mi pár dní po zákroku již dávali šanci pouze do druhého dne, a pokud bych byl na tom zdravotně špatně, měl jsem být navždy uspán.

Panička však osudového dne navštívila kliniku, kde bylo otevřeno o hodinku dříve. Tam jsem byl na prohlídce den po přijetí do útulku. Znovu mi byla odebrána krev. Výsledky byly alarmující a signalizovaly závažné postižení jater. Ošetřující lékařka se v porovnání s krevními testy různých dat vyjádřila v tom smyslu, že se jedná o akutní selhávání jater a je tedy možné s tím ještě něco udělat. Nastal velký boj zlého onemocnění a mého stáří. Domů jsem dostal celý ranec léků a podpůrných prostředků, 2x denně mne doma páníčkové napojovali na infuze a dokrmovali mne. Jídlo teklo do mého žaludku, ale také všude okolo. Páníčkové kolem mne skákali, měnili mi neustále deky, prali a sušili, starali se o mé blaho a velmi často chodili nakukovat do mé nové klece, kterou umístili do hlavního pokoje, abych nezůstal bez dozoru v kleci na terase.

Jožka na infuzích: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Video_a_foto_-_Jozinek_1.4.2012_na_...

Vše bylo víc než akční, až jsem začal jednoho dne samostatně jíst. Nebylo to nic moc, ale něco jsem přece jen spořádal. Následovaly další pravidelné kontroly na veterině. Bylo to neuvěřitelné, ale můj stav se začal opravdu pomaličku zlepšovat. Páníčkové jásali a já jsem zaslouženě odpočíval. Když o těchto událostech vyprávím, vypadá to velmi jednoduše, ale můžete mi věřit, byl to moc těžký boj o přežití. Panička mi předávala energii a já jsem ji skutečně přijímal. I když upřímně řečeno, bez babičky jsem čato myslel na to, že již nadále nechci žít.

Našel jsem zalíbení ve své nové paničce. Domníval jsem se, že už mi nikdy nikdo nedokáže nahradit milovanou babičku, kterou jsem ztratil. Nakonec to ale dopadlo tak, že jsem na stará nemocná kolínka našel další oporu. Babičku mi nová panička bohužel již nikdy nenahradí, to určitě ne, musím ale rozhodně říct, že je na mne moc hodná a já ji mám upřímně rád. Tuším, že mne má stejně tak ráda, jako já ji. Jakmile slyším její hlas, rychle se přibatolím a vrním. Někdy ji zlobím, protože jsem již starý a stále spím, no a ona si často myslí, že jsem nemocný a začíná mi vždy nosit dobroty, abych jakože neumřel. Jakmile toho nesním tolik, kolik by si panička přála, hned se o mně píše na webu, že jsem údajně ještě víc nemocný, než ve skutečnosti. No, a když nejím v danou chvíli vůbec, připadá mi, že panička dokonce omdlívá. Nevím, jak jí mám vysvětlit, že zrovna, když tady nebyla, tak jsem spapal granulky a prostě už víc sníst nedokážu. Občas to v útulku nemám vůbec jednoduché. Přes všechna příkoří, která jsou na mne v novém domově páchána, jsem ten nejšťastnější kocourek na světě. Na to můžete vzít jed. Mám svou novou bláznivou paničku moc rád, a proto jsem jí otevřel své velké kocouří srdce dokořán a dovolil jí, aby se o mne mohla náležitě postarat.

 

Vás Jožka ze Srdíček

 

Text: Kristýna Kacálková

OS Srdcem pro kočky

http://kocky-utulek.cz/


Vanda Ročková
Aktualizováno: 12.5.2012 14:36:51
Napsáno: 12.5.2012 13:56:28

Forum.

28.5.2012

Miloš Vopelák

Pozdravujte Jožku i ostatní kočičky.

Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu moje-kocka.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: Copyright moje-kocka.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@moje-kocka.cz; Redakce:info@moje-kocka.cz