Neobyčejný osud kocoura Puntíčka


Blížil se konec března, byl čtvrtek 25. 3. 2010, zvláštní to den. Pršelo, za pár minut začalo svítit sluníčko, poté se obloha opět zatáhla a tak pořád dokola.

Právě jsem v práci řešila reklamaci. Ten den předčila pracovní náplň všechna má očekávání. Dodnes vidím, jak jsem provázela pracovní návštěvu, řešila a vysvětlovala vše potřebné a zároveň jsem v duchu děkovala, jak je osud milostivý, že mi přihrál do cesty vtipné a duchapřítomné lidi, kteří vzniklou situaci přecházeli s nadhledem. Znenadání zazvonil mobilní telefon, paní na druhém konci aparátu se tázala, zda bychom mohli přijmout  poraněného kocourka. Údajně se motal jako opilý, byl zanedbaný a zjevné byly i další potíže. Načež  paní zmínila, že pochází ze Znojma. Bohužel v okolí nebyl nikdo, kdo by kocourka mohl přijmout. Následně jsem se s volající paní domluvila na pozdně odpolední návštěvě u nás ve Vrbičanech. Paní to k nám měla ze Znojma pořádný kus, proto nebylo potřeba nikterak zásadně spěchat z práce, časově vše akorát vycházelo. Zavolala jsem Michalovi, aby paní ještě zavolal a domluvil  podrobnosti. Do telefonu Michal odvětil: „Cože, až ze Znojma?“

Večer skutečně dorazila paní Valášková se synem. Poraněný kocourek byl ve velké kleci na králíčky, aby měl v autě pohodlí. Michal v karanténní místnosti chystal klec. Já jsem zůstala s návštěvou v kuchyni a povídali jsme si o všem možném. Jako rodilá Opavačka - znalá nářečí - jsem dokázala velmi ocenit moravský dialekt, kterým návštěva oplývala. Jedním slovem nádhera. Úplnou náhodou jsem se zeptala, zda má kocourek jméno. Paní Valášková odvětila, že by se mohl jmenovat Puntík a jméno kocourkovi již zůstalo.

V momentě, kdy jsme Puntíčka ubytovali, zjistili jsme, že chudák opravdu hodně přepadává. Tuhle mu zadeček upadl do mističky s vodou, támhle spadl pro změnu do granulek. Puntíček se snažil komunikovat, ale byla to bída, jeho snaha o chůzi končila pokaždé neohrabaným pádem. Puntík byl navíc silně zanedbaný a jeho nefalšované kocouří aroma se linulo široko daleko.

Druhý den jsme s ním jeli na vyšetření. Verdikt zněl jasně, kocourek měl rozštěpenou pánev. Paní veterinářka poznamenala, že musí být v klidu, nesmí se namáhat, musí odpočívat, a to po delší dobu. A tak jsme zahájili dlouhodobou léčbu.

Čas plynul a z  Puntíka se vyklubal krásný kocourek s exoticky protáhlou trojúhelníkovou hlavičkou a dlouhatánským tělíčkem, jeho srst se časem také krásně pročistila. Nechali jsme ho vykastrovat a po krátké době přestal aromatizovat okolí „kocuřinou“.

Když se Puntíčkova chůze maličko zlepšila, rozhodli jsme se ho pustit z omezeného prostoru klece ven a dopřát mu více pohybu. V tu ránu začalo rodeo. Puntík se zabydlel v kuchyni a snažil se využít každé volné chvíle k pořádnému dobrodružství. Velmi ho zaujalo stropní škrabadlo, na které se pustil s indiánským pokřikem, odrazil se a hoplááááá, zavěsil se na sloupek, ale jeho zadní polovina tělíčka se neudržela a ozvala se tupá rána. Punťa v tu ránu ležel na zádech na podlaze. Tato neakrobatická scénka se opakovala mnohokrát, avšak Punťu nikterak nerozházela, vždy se sebral z podlahy a dováděl dál. Časem se naučil zdolávat vrchní patra škrabadel, skákat na linku a celou ji přebíhat. Poté pro změnu skočil do dřezu, kde si čas od času také ustlal, ale převážně v něm seděl a pil z kohoutku. Při pravidelných návštěvách naší přítelkyně Markéty a společném posezení u kafíčka jsme se nejednou zasmáli, to když se Punťovi nepovedl nějaký krkolomný počin a upadlo mu tělíčko. Časem si lidově řečeno “ohmatal“ místečka, která dokázal zdolávat bez potíží. Dokonce jsme měli Puntíčka zamluveného, i když jeho odchod do nového domova nakonec nevyšel.

Za čas absolvoval naši společnou první umísťovací výstavu – SEN ZVÍŘAT 2010.

Puntík byl tak moc aktivní, že jsme ho museli částečně krotit, to když jsme například přidali z klece k Puntíkovi stejně hyperaktivního kocourka Smartíka, který byl čerstvě po léčbě otevřené zlomeniny zadní nožičky. Kluci si padli do oka, jejich zlobení však neznalo hranic. Ne, že by nám jejich hry vadily, o tom žádná. Neřešili jsme ani situace, při kterých se z Puntíka a Smartíka stávala demoliční četa. Řešili jsme pouze jediné, a to zdravotní stav obou kocourků. Puntíkova motorika se zhoršovala a Smartíkova zlomenina dostávala také pořádně na frak. Výsledkem byl motající se Puntík a kulhající Smartík. Kocourkové byli počastováni souhrnným názvem “zlomeniny“. Smartíka jsme nakonec museli vrátit do klece, neboť ani jeho přemístění mezi ostatní kočičí osazenstvo jednoduše nevyšlo. S kocourkem totiž šili všichni čerti a zlomenina ne a ne se zahojit. Časem si pro něj přijela jeho nová parádní rodina, a tak jsme nemuseli řešit, kam s ním, aby byl ušetřen stejně hyperaktivních kámošů. Dalším Puntíčkovým nejlepším kamarádem se stal kocourek Emilek – výkvět kočičí společnosti. Této kocouří dvojici Puntík versus Emilek jsme dokonce říkali David a Goliáš. Kluci kocouří byli všude, kam jen lidské oko dohlédlo. Co ti dva dokázali napáchat, to by jeden nevěřil. Drželi se za krčky, kousali se do zadečků, řvali, packovali se a nakonec usínali v obětí. Emilek už se také dočkal své velmi tolerantní rodiny, a tak si postupně Puntíček zvykal na další a další kočičí kamarády.

Zde si můžete prohlédnout Puntíčkovu fotogalerii:

http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Puntickova_fotogalerie/

Na podzim jsme si začali všímat, že Punťa sem tam vrčí a nechce si už tolik hrát. Když se v myšlenkách vrátím nazpět, musím zmínit, že už na umísťovací výstavě jsme si všimli první známky nevrlosti, to jsme ale přikládali nervozitě z cestování. Občasnému zavrčení jsme přikládali zase to, že dospívá, kotěcí hrátky jsou ty tam a z Puntíka zřejmě roste mrzutý kocourek. Dokonce máme poznatek ze společné návštěvy našich nejbližších, kdy dával najevo zjevnou nevrlost. Ani ve snu nás ale nenapadlo, co bude následovat a z čeho jeho nervozita vlastně pramení.

Na přelomu září a října 2010 jsem si říkali, že nám něco nehraje, dokonce jsme začali v kuchyni nacházet tu a tam nablinkáno. Jednalo se o žaludeční šťávy a granulky vcelku nestrávené. Dokonce jsme vídali za poslední dva dny Puntíčka v podivné poloze, ležel na zemi jako vagónek, nožičky měl pod tělíčkem složené. S Michalem jsme měli jasno, Puntíček prostě odněkud spadl a potloukl se. Na dotyk na nás totiž vrčel. Stále však projevoval chuť k jídlu. Věděli jsme, jak je Punťa nemotorný, proto nám pád přesně zapadal do scénáře a reakce na dotyk nám v tu chvíli přišly jednoznačně související s pádem.

Následující den ve středu 6. 10. 2010, jsme po příchodu z práce Punťu hledali. Ležel zkroucený na židli zasunutý pod stolem. Pohled na něj říkal jediné, ihned sednout do auta a okamžitě jet na veterinu. Nutného úkolu se zhostil Michal a v okamžiku vyrazil. Z veteriny se vrátil bez Puntíka, začala jsem být hysterická. „Kde je Puntík?“ Michal začal vyprávět, že byly provedeny RTG snímky a vyšetření pohmatem, při kterém se zjistilo, že Puntíček musel něco spolknout, v horším případě mělo jít o perforaci střev. Navíc se zjistilo při RTG snímcích pořízených z více úhlů, že jeden kloubek na zadní nožičce nesedí ve své jamce, proto se vše mělo vyřešit při plánované operaci. Poslední obratel mezi zádíčky a ocáskem byl také porušený. Veterináři ve Slaném si Puntíčka rozkapali a následující den ráno měl kocourek podstoupit nutnou operaci.

Přehoupla se bezesná noc a my jsme vyrazili do práce. Během dopoledne jsem volala veterináři, byla jsem přesvědčená, že Punťovi vytáhnou veterináři z bříška předmět a dokonce jsem v duchu věděla, který by to tak mohl být - kousíček plastu, který chyběl na kuchyňské lince, tzv. koncovka lištičky.

„Dobrý den, pane doktore, tak jak to s Punťou vypadá?“ Pan doktor byl upřímný a šetrně mi sdělil, že to, co viděl v kocourkově bříšku, je naprostá katastrofa. Puntíček měl bohužel napadený žaludek, střeva i slinivku břišní neidentifikovatelným zřejmě nádorovým bujením. Také jsem se dozvěděla, že byla rána po plánované operaci Puntíčkovi zašitá a kocourek byl již probuzen z narkózy. Operace nepřipadala v tomto stavu v úvahu vzhledem k beznadějnosti případu. Pan veterinář mi vysvětlil, že střevo zkrátit lze, žaludek lze zmenšit také, ale slinivka břišní se ošidit bohužel nedá. Navíc bylo bujení všude okolo a případný zásah by absolutně nedával smysl. Naděje na záchranu byla dle pana veterináře mizivá. Vzhledem k pokročilému stádiu nemoci nebyla provedena ani histologie.

Hlavou mi proběhlo mnoho nezodpovězených otázek. Ten den mi nebylo dobře, přecházela jsem nechlazení, měla jsem teplotu a situaci s Puntíčkem jsem v práci jednoduše neustála. Vzala jsem si půl den dovolené a jela jsem si vyzvednout Puntíka na kliniku do Slaného. Celou cestu mi probíhalo hlavou, co se mohlo stát? Proč Punťa? Copak nestačí, že měl rozštěpenou pánev a prošel si peklem než mohl vůbec trošku normálně chodit? Copak nestačí, že má dodnes následky?

To, co dokážu běžně přejít a ustát, jsem v danou chvíli absolutně nezvládla. Chtělo se mi brečet a vůbec jsem nechápala, že k něčemu takovému mohlo dojít, hlava mi to nebrala. S panem veterinářem jsme se dohodli, že Punťa musí bezpodmínečně užívat léky, jíst převážně kašovitou stravu, protože vyblinkané granulky mu samozřejmě nemohly projít střevy zarůstajícími zánětlivým či nádorovým bujením. Pan doktor dal Puntíkovi tři dny na vzpamatování po aplikaci léků a určil, že pokud bude zle, ukončíme kocourkovo trápení. S hrůzou a černými myšlenkami jsem si Punťu z veteriny odvážela. Představa, že se budeme koukat na zkrouceného kocourka celé tři dny, byla šílená. A co teprve Puntík?

Myšlenky se na chvíli přesunuly do minulosti. Narazila jsem na vzpomínku, kdy byl slunný den a já jsem zkoušela vzít Puntíka na zahrádku, to když jsem chtěla zhodnotit, jak bude reagovat na venkovní prostředí. Na zahradě jsem také zjistila, že je kocourkova motorika daleko horší než jsem čekala, a proto nikdy žádné chození ven nebude. Doteď vidím, jak se Puntík ukrýval za pařez a snažil se nasoukat do venkovní boudičky, ze které následně vykukoval ven.

Protože máme na webu denně aktualizované zprávičky, přicházela ze všech stran velká psychická podpora. Psala jsem si také s paní Valáškovou ze Znojma, která k nám tehdy Puntíčka přivezla, a která také ihned zaznamenala zprávy o jeho vážném stavu.

Proběhla komunikace s paní Fillovou. Puntíčkovi byly namíchány speciální Bachovy esence. Paní Fillová hovořila o možném zvratu. Vnímala jsem rozvážná slova o tom, jak nic není nemožné. Několikrát jsem se ujišťovala u paní Fillové, veterinářů ve Slaném, veterinářů v Horoměřicích, ale také u svým ostatních nejbližších, zda je dobré kocourka opakovaně otevřít a vzít vzorek na histologii. Vzorek, který nebyl původně odebrán. Odpověď zněla „NE“. Vždy byla situace zhodnocena stejně, až bude zle a přijde den D, bude rozumné trápení ukončit, žádná další operace, žádné další trápení.

Zde si můžete prohlédnout fotogelerie pořízené po plánované operaci:  http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Nemocny_Punticek/

Světe div se, ale Puntíčkův stav se nezhoršoval, ba naopak. Puntíček si začal zase hrát. Vzhledem k tomu, že krmíme převážně granulovanou stravou, nasadili jsme mu pro změnu paštičky, kapsičky a konzervičky. Nejen tato změna zafungovala, blinkání ustalo. Puntíček odpočíval, vítal nás se zdviženým ocáskem, do toho jako vždy sem tam upadl. Špatná motorika je prostě stále patrná. Po třech dnech na plánované kontrole dostal další léky a odjeli jsme domů, opět však s obrovskou nejistotou. Netušili jsme, co přijde, kdy ho zase najdeme v křečích. Čas ubíhal, docházeli jsme na pravidelné kontroly a aplikace léků. Na poslední návštěvě nám pan doktor sdělil, že bujení ustupuje a na pohmat je útvar citelně menší. Zajásali jsme. Také jsme se dozvěděli, že rozhodující budou nadcházející týdny, zhruba za dva měsíce budeme vědět víc, jak je léčba účinná, zda bude mít bujení tendenci vracet se anebo snad ustoupí úplně?

V mezičase se na Puntíčka přijela podívat opět paní Valášková se svým synem.

Nacházíme se ve fázi nevědomosti a čekání. V tuto chvíli netušíme, co bude následovat. Stále musíme být ve střehu. Doufáme, věříme a přejeme si, aby s námi mohl žít spokojený život a netrápil se, byl v teplíčku, měl dostatek papání a byl obklopen těmi, kteří ho nejvíce milují. Naděje vždy umírá poslední.

Tyto řádky píši v době, kdy běží oněch zmiňovaných pár týdnů, které by měly rozhodnout. Proto všechny prosíme, držte Puntíčkovi palce, aby s námi mohl prožít šťastné chvíle bez dalšího trápení. Věříme na zázraky, protože víme, že existují.

 

Za srdíčkové kočičky,

Kristýna Kacálková

www.srdcemprokocky.cz

www.kocky-utulek.cz


Vanda Ročková
Aktualizováno: 7.11.2010 21:31:02
Napsáno: 7.11.2010 20:32:59

Forum.

28.12.2011

LpSTQtWxDf

L6Lcib <a href="Odkaz

Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu moje-kocka.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: Copyright moje-kocka.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@moje-kocka.cz; Redakce:info@moje-kocka.cz