Kočička Gaia se zpovídá


Jsem starší kočička, zažila jsem už ledacos, ale smutek tak obrovský, jako když zemře mládě, už dávno ne. Jinak prožíváme ztrátu strace a jinak kotěte. Bohužel, Kubíček svůj boj o život prohrál…

 

Ráda bych se proto naposledy rozloučila s Kubíčkem za nás za všechny, protože vím, že tetě Kristýně nejde dost dobře psát. A navíc, jak ji znám, určitě by se cítila špatně, kdyby nebylo napsáno rozloučení dle jejich představ. Jak malichernými záležitostmi se lidé dokážou trápit? To my kočky rozhodně neznáme, a proto jsem se rozhodla zastat tuto roli a napsat, jak to cítím já.

Věděla jsem, že Kubíček nedopadne dobře. Cítila jsem to tak jasně, jak to může jen stará zkušená kočička cítit. Ne jednou jsem byla svědkem umírání. A nyní? Stačilo jen naslouchat hlasu domova – tetě, strejdovi, kočičkám, bytostem viditelným i hlasům nadpřirozeným a neviditelným. Kubíček byl zbídačený, nemocný, začervený a slabý. Strejda Michal vždy na chlup přesně dokáže zhodnotit zdravotní stav kočičky. Ještě den před smrtí říkal tetě, že to Kubíček zvládne, že se dokonce lepší, ale následující den přišel zlom a o jeho dalším přežití už i strejda silně zapochyboval. Pohled mrtvých očí, na nic nereagující placaté tělíčko - to vše vypovídalo o blížícím se nezvratném konci. S tekutým kakáním nakonec z Kubíčka odcházela i sliznice. Bože, bylo to strašné. Teta byla hysterická, obávala se každé ráno do „zagarážáku“ podívat. Zmiňovala se často o nezvykle vystouplé páteři. Stranou v tu chvíli šly všechny ostatní kočičky.

Vím naprosto přesně, co tetě probíhalo hlavou, když omývala Kubíčkovi zadeček. Říkala si v duchu: „Doufám, že tě nedostane do rukou nikdo, kdo by se o tebe dobře nepostaral. Už nikdy nedovolím, aby ses trápil stejným způsobem, už nikdy nedovolím, aby ses dostal do rukou někomu, kdo ti nevěnuje tolik potřebnou péči.“ Poté tetě probíhalo hlavou, že se mnohdy o bezmocné starají společně se strejdou Michalem jako dva blázni a nechtějí, aby se útulková zvířátka dostávala do špatných rukou. Tedy nejen útulková zvířátka. „Naštěstí existují i lidé milí, hodní, normální,“ rozjímala i nadále teta. Zde je pár fotografií zachycujících Kubíčka po koupeli: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Kubicek_v_rucniku#. Paradoxně je vidět na poslední fotografii v kleci pohled kočičky Kazi – možné maminky umírajícího Kubíčka.

Něco bych vám teď o sobě chtěla napsat. Dlouhou dobu jsem prožila venku, opuštěná, strhaná životem, špinavá a zbídačená. Neměla jsem nikdy na růžích ustláno. Nikdo si nevšímal mých starostí, nikoho moc nezajímalo, že jsem nemocná, strádám a trápím se. Až jednou, když už jsem na tom byla velmi špatně, přišla pomoc. Všimla si mne milá paní a její kamarádka, a tak jsem dostala další šanci – šanci žít. Říká se, máte-li možnost popadnout svou šanci za pačesy, abyste tak skutečně učinili. Já jsem jednou z těch, která to rozhodně udělala. Šanci dostal i Kubíček, ale bylo už moc pozdě. Tak už to v životě chodí. Každý máme svůj životní příběh různě dlouhý, někomu dohoří svíce života dřív, jinému později. Někdo by rád žil a umírá, jiný chce umřít a žije.

Všichni prožíváme trable a trápení. Stejně tak ani já nemám každý den růžový. Občas jsem mrzutá, na ostatní nepříjemná, vždyť mám ouška samou krvavou jizvu a strašně to všechno svědí a bolí. Ouška mám napadená podivnou bakterií, která na mně již zanechala pěknou spoušť. V laboratoři se o bakterii vyjádřili jako o multi-rezistentní, což znamená, že je v mém případě již velmi odolná a jen tak se jí nezbavím. Oslabená imunita je holt oslabená imunita. Většinou jsem ale kočička mazlivá, ležící, spící a nikterak nepřekážející. Dostala jsem v životě pár pěkných kopanců a nechci je už nikdy znovu zažít. Zpočátku to se mnou nebylo vůbec jednoduché, musela jsem si v útulku zvyknout na nové prostředí. Dlouhou dobu jsem se bála svých kočičích přátel. Plížila jsem se jako temný stín, aby mne nikdo neviděl a neublížil mi. Dlouhou dobu jsem se schovávala, teď je to ale jiné, zůstala jsem sice obezřetná, mám se stále na pozoru, ale už pomaličku nabývám ztracenou důvěru. Denně jsem totiž musela venku bojovat o přežití, denně jsem musela zdolávat překážky, to vše na mně zanechalo následky. Moc si vážím toho, co v tuto chvíli mám a moc si přeji, aby to nikdy neskončilo.

Společně se všemi svými přáteli z útulku vzpomínám na černého kočičího kluka Kubíčka, který tolik štěstí jako my bohužel neměl. Kubíčkovi u nás stále hoří svíce s andílkem, která se na noc zhasíná a přes den jasně svítí. Ta svíce je čistě bílá, stejně tak jako je bílá duše černého kocourka Kubíčka. Kubíčku, všichni na tebe vzpomínáme, byl jsi jedním z nás a už navždy zůstaneš v našich srdcích a myslích. Všichni, kteří v tomto kočičím domku žijí i ti, kteří jsou s námi jen virtuálně… My všichni jsme s tebou prožili životní příběh jednoho opuštěného kocourka, který tam kdesi ve vsi seděl na bobku nemocný a opuštěný a všimla si ho hodná paní, která chtěla tuze moc zachránit pomalu uhasínající život.

Pozoruji tetu, má vlhké oči, naše pohledy se na chvíli střetly…

Vaše kočička Gaia

 

Text: Kristýna Kacálková

OS Srdcem pro kočky

http://kocky-utulek.cz/

 


Vanda Ročková
Napsáno: 28.12.2011 13:06:29

Forum.

Ještě nikdo nediskutoval.
Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu moje-kocka.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: Copyright moje-kocka.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@moje-kocka.cz; Redakce:info@moje-kocka.cz