Černá kočka přes cestu


Karolínka vyběhla ze školy dřív než její spolužáci, proběhla náměstím, ohlédla se, nikdo za ní neběžel. Oddechla si. Ale srdce jí ještě bušilo námahou a prožitým strachem. Zdeňkova parta teď nejspíš mučí koktavého Páťu. Ten vždycky ztuhne hrůzou, a tak je pro své trýznitele snadnější kořist než Karolínka, která umí rychle utíkat. A když je nejhůř, zuřivě se brání…

 

Jednou na ni číhali u parku. Nikde nikdo. Než se na ni stihli vrhnout, popadla spadlou větev a mázla prvního útočníka po hlavě. Dušan se rozbrečel a ostatní se zarazili. Druhý den na ni žalovali ve škole. Naštěstí paní učitelka nevěřila, že by Karolínka čekala u parku na pět kluků, aby pak  jednoho z nich mohla praštit větví. Svědomitě případ vyšetřila, klukům napsala poznámky, ale ti si z toho nic nedělali. Sice zatím nechávají Karolínku na pokoji, ale pořád vyhrožují. A posmívají se jí. Chodí v obnošeném oblečení, nemá mobil ani kapesné. To Zdenek a jeho parta mají všechno, ale to jim nestačí a berou ostatním dětem peníze a svačiny. Hrozně je baví ubližovat slabším spolužákům i zvířatům. Karolínka slyšela jejich chvástání, jak zbili psa a když jim utekl, ještě po něm házeli kameny. Karolínka se otřásla odporem. Jak můžou být tak zlí? Už ve svých devíti letech chápala, že bez podobných tyranů by byl svět mnohem hezčí. Proč jim všechno projde? Celá třída ví, co jsou zač, ale nikdo se neozve. Koktavý Páťa se stydí za to, co mu dělají a má hrůzu z pomsty. Také Jirka, Ivan a Barča mlčí. Bojí se. A ostatní? Ti jsou rádi, že si parta za obětní beránky nevyhlédla zrovna je.

 

Karolínka odbočila do Staré ulice a zvolnila. Snažila se vyhnat z hlavy myšlenky na trápení ve škole. Svítilo sluníčko, bylo příjemně teplo. Za plotem zeleného domku už viděla veselého voříška, u kterého se vždycky na chvilku zastavila a mezi tyčkami v plotě prostrčila ruku aby ho mohla pohladit. Voříšek vrtěl ocasem, olizoval jí prsty, v očích měl radost z její návštěvy. Karolínka mu vyprávěla o svých snech, o tom, co se jí povedlo, jak se těší na víkend. Voříšek byl dobrý posluchač a jeho krásné hnědé oči měly úplně lidský výraz. Hned vedle hlídal dům velký kavkazský ovčák, toho si pohladit netroufla. Dřepla si opodál na trávník a pokoušela se najít čtyřlístek. Žádný nenašla, ale nevadí. Chvíli pozorovala bzučící včelky a čmeláky. Domů spěchat nemusela. Maminka se vrátí z práce až večer.

 

Koutkem oka zahlédla pohyb. Kočička. A celá černá. Karolínka se postavila, kočička poodběhla a dívala se na Karolínku. Ta si ani nevzpomněla na pověru, že černá kočka přes cestu přináší smůlu. Kočička se jí moc líbila. „Čiči, tebe jsem tu ještě nikdy nepotkala, kde bydlíš?“ Karolínka si dřepla a natáhla ruku. Kotě se přiblížilo, ale jen tak, aby na něj nedosáhla. „Neboj, jenom si tě pohladím.“ Kotě zaujalo něco v trávě a předvedlo parádní skok. Karolínka si utrhla dlouhé stéblo trávy a rejdila s ní po zemi. Kotě se rozběhlo. Hop. Už ji drží předními pacičkami a trávu zakouslo. Karolínka se směje a kotě pohladí. Znovu zatřepe stéblem trávy a šikovná kočička loví.

 

Kotě hra omrzela, rozběhlo se pryč a ohlíželo se po Karolínce, jako by ji volalo, ať jde za ním. Odbočilo do ulice, kde Karolínka ještě nebyla. Rozhodla se to tam prozkoumat a zjistit, kde kotě bydlí. Cestou si hrají. Kotě se vrhá na dřívko, co mu Karolínka hodila, honí se za větvičkou, Karolínka kličkuje aby kotě tak snadno větvičku nechytilo. Za veselého dovádění dojdou až ke starému zchátralému domu. Panuje tu zvláštní, trochu tajemná atmosféra. Slyšet je jen bzukot včel na bujně rozrostlém ostružiní. Dům má opadanou omítku, trouchnivějící dřevěný plot, s vylámanými tyčkami. Karolínka nahlíží do zahrady. Husté keře, tráva, několik vzrostlých stromů, stará ptačí budka. Kotě už je v zahradě, ohlíží se po Karolínce. Protáhne se dírou v plotě za ním. Má tísnivý pocit, že dělá něco špatného, ale zvědavost je silnější. Spolu s koťátkem prozkoumávají celou zahradu. Karolínka si představuje, že zahrada i dům jsou začarované a že je tu někde ukrytý poklad. Zatím však našla jen rozlámanou židli, zrezivělou konev, hromadu rozbitých květináčů a tady, tady to vypadá, jako by tu kdysi bylo malé jezírko. Chtěla se podívat i do domu, ale byl zamčený, ani žádné okno nebylo otevřené.

 

Karolínka úplně zapomněla na čas. Ale sluníčko nezapomnělo a klouzalo se po obloze o kousek níž. To je hodin, polekala. „Marielko, už musím domů, ale zítra přijdu zas.“ Ani nevěděla proč začala koťátku říkat Marielka, najednou ji to jméno samo vytanulo na mysli.

 

Další den se Karolínka těšila na odpoledne. Chtěla si s Marielkou zopakovat průzkumnou výpravu do zahrady zchátralého domu. Ale ráda by jí něco přinesla. Na oběd chodila do školní jídelny a zaradovala se, že je maso s bramborem. Snědla hodně polévky, trošku brambor a všechno maso se zbytkem brambor nenápadně nandala do mikrotenového sáčku. Totiž myslela si, že to dělá nenápadně, ale partě to neušlo. „Hele socka nemá doma co žrát, tak sbírá zbytky, fuuuj“ povykovali kluci, Zdenek s Dušanem nejhlasitěji. Aleš zvedl svůj talíř, „Pojď si vzít, mám kvalitní zbytky, budou ti chutnat!“ Celá parta se válela smíchy po stole. Dřív by se Karolínka rozbrečela a utekla z jídelny, ale dnes, s představou Marielky, se zvedla od svého stolu, šla ke stolu party a s klidem pobrala nedojedené kousky masa z talířů kluků a přihodila je do pytlíku. „Ona si to fakt bere?!“ Kluci nejdřív s údivem zírali, a pak je přepadl další záchvat smíchu. Karolínce to bylo jedno. Hrdě odkráčela z jídelny.

 

Marielka už Karolínu vyhlížela. Protáhly se dírou v plotě a strávily další kouzelné odpoledne. Karolínka měla pocit, jako by byla v jiném světě. Marielka slupla maso i brambory a pak si pečlivě olízala pacičky i čumáček. Karolínka z batůžku vytáhla vymytou misku od pomazánkového másla a z pet láhve do ní nalila čistou vodu. Také se snažila zjistit, kde má maminku, ale na nic nepřišla. Občas zahlédla proběhnout nějakou kočku, ale žádná se k Marielce nehlásila. Že by byla kočičí sirotek? Karolínka by si ji moc chtěla vzít domů, ale věděla, že nemůže. Maminka byla celé dny v práci, ale peněz měla strašně málo, nemohly si dovolit žádnou radost. Seděla u bývalého jezírka s kočičkou na klíně a představovala si jezírko plné vody, s barevnými rybičkami a rozkvetlými lekníny na hladině. A labutě. Připlouvají k ní a vyprávějí labutí pohádky.

 

Karolínka má tři kamarádky, Šárku, co s ní sedí v lavici a Janičku s Hankou, co sedí za nimi, ale ani těm nechtěla prozradit, na co potřebovala ty zbytky. Vytáhla to z ní až kuchařka. Karolínku měla ráda a všimla si včerejšího pozdvižení. „Vy doma nemáte co jíst? Zeptala se účastně. „Něco bych tu pro tebe měla, jestli chceš.“ Karolínka zčervenala. „To není pro mě, ale pro kočičku,“ a vylíčila, jak se s kočičkou skamarádila. Paní kuchařka měla pochopení, sama měla doma psa i kočku a věděla, že život není peříčko. „Vždycky ti pro kočičku něco nachystám,“ slíbila Karolínce a neboj, nikomu to neprozradím.“

 

Konečně prázdniny. Karolínka běží ke zchátralému domu, těší se na Marielku. Už z dálky ale vidí, že je něco špatně. Před domem náklaďáky, spousta lidí se tam motá, sekají keře, bourají plot, stavějí lešení. Karolínka pochopila, že dům někdo začal opravovat. Ale kde je kočička??? Dodala si odvahy a ptala se dělníků. „Žádnou kočku jsme neviděli a nemotej se tady, nebo přijdeš k úrazu.“ Co teď? Karolínka se k domu vrátila ještě večer, tentokrát s maminkou, ale nepřiznala se, že chodila i do zahrady. Marielku nenašly. Karolínka chodila k domu každý večer, ale marně. Byla smutná, moc se jí stýskalo po kočičí kamarádce. Před usnutím myslela jen na ni a doufala, že se jí nic zlého nestalo.

 

Karolínka se změnila. Dosud brala těžkosti ve svém životě na svůj věk neobyčejně rozumně, ale teď, kromě lítosti pociťovala zlost a vzdor „Kdybychom si kočičku mohly vzít domů, tak se to nestalo!“ vyčítala mamince. „My nic nemůžeme, nikam jet, nic hezkého si koupit, nemůžeme mít kočku ani psa. Můžu se jenom učit a být hodná. A ti co hodní nejsou, můžou všechno!“, křičela Karolínka a bouchla dveřmi. Až vyroste, pořídí si kočku, psa, koníka, všechny hračky, krásné oblečení a vůbec všechno na co si vzpomene.

 

„Představ si,“ řekla jí jednoho dne maminka. „V obchodě jsem potkala paní Šimkovou, zrovna si do vozíku dávala kočičí konzervy, tak jsem se jí zeptala, jestli si pořídila kočku. A ona se začala smát, že to bylo obráceně, že si kočka pořídila ji. Prostě se k ní nastěhovalo černé kotě a bylo. To bude určitě tvoje Marielka.“ „Já bych ji chtěla navštívit,“ podívala se Karolínka s nadějí na maminku. „Nejdřív se paní Šimkové zeptám“, slíbila maminka. Paní Šimková návštěvu uvítala, byla to starší osamělá paní, která si ráda popovídala o kočičce. Karolínka se bála, že ji Marielka třeba nepozná, ale ta se s ní šla přivítat, jako by se viděly naposledy včera. Bylo to krásné odpoledne, jedno z mnoha dalších, která následovala.

 

Text: Lenka Novotná

Foto: Jindřich Pachta

www.volny.cz/nakladatellynx


Vanda Ročková
Aktualizováno: 22.4.2012 19:57:13
Napsáno: 22.4.2012 19:55:53

Forum.

Ještě nikdo nediskutoval.
Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu moje-kocka.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: Copyright moje-kocka.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@moje-kocka.cz; Redakce:info@moje-kocka.cz