Boříčkův příběh

Bylo léto roku 2011, útulek ve Vrbičanech tou dobou jako vždy praskal ve švech. Denně jsme přijímali mnoho proseb o umístění kočiček do útulku, ať už těch z ulice či těch, které již páníčky omrzely.

Jeden z telefonátů byl naprosto zdrcující, volala totiž plačící paní, která nalezla velmi nemocné koťátko. Dodnes nezapomeneme na její výraz, když k nám z Kralup nad Vltavou přivezla uplakané nadělení, miminko Boříčka, černé nic s vystupující páteří, kožíškem posetým parazity a chmýřím místo srsti. Boříčka jsme provizorně ubytovali v malé karanténní kleci a začal se psát velký příběh o malém kocourkovi.

První dny hrály proti němu. Měl průjem a čůral pod sebe. Budoucnost jsme neviděli moc nadějně. Nakonec se ho ale podařilo vyléčit. Dodnes nezapomeneme, jak se stal Boříček na tetě Kristýně závislý a poté, když vyrostl, tak se z něj stal plašánek. Proč to tak všechno bylo, netušíme. Každopádně mrně si zvyklo na Kristýnu natolik, že se naučilo hlásit o pozornost, a tak Kristýna ho často nosila v tašce, aby se cítil bezpečně. Dnes tomu nemůžu uvěřit, pouta mezi malým kocourkem a útulkovou tetou byla nesmírně silná.

Čas běžel, Boříček pomaličku dospíval a rostl. Nakonec ale nevyrostl dostatečně, zůstal zakrslý. Bohužel mu nebylo dáno do vínku zdraví, a tak se postupně řešili zdravotní komplikace a nakonec přišlo smutné loučení.

* 30. 5. 2014 Poslední sbohem Boříčkovi:

http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/posledni_sbohem_Borickovi_30.5.2014.